...konečně vím, do čeho půjdu... (článek jen pro odvážné a otrlé – bez diskuzí)
Prach jsi a v prach se obrátíš, jak napovídá už i mé jméno, a tak jsem byla zvědavá jak se to vlastně stane. Kamarádka taky a tak jsme se domluvily a konečně navštívily jeden pohřební ústav, kde jsme se dozvěděly, že tak zvědavé nejsme jenom my, a tak se snaží zájemcům vyhovět a čas od času pořádají i dny otevřených dveří.
„Taky jsme tu měli exkurzi studentů z průmyslové školy a pan učitel se podivoval, že to je jediná exkurze, která žáky zaujala...“
Ředitelka krematoria je velmi milá energická dáma, která nás mile přivítala, pohostila, vše nám vysvětlila a dovolila fotit, kanceláře, pece, chladicí boxy, sklady uren, zkrátka vše, jen k nebožtíkům zachovávala posvátnou úctu a totéž vyžadovala i od nás, žádné fotky, žádné nemístné poznámky. Zkrátka úcta, pieta. Úcta taková, jaká se leckomu možná nedostávala ani za života. A tak jsme se ptali (byli s námi i dva muži) a ptali a na všechno se nám dostalo odpovědi.
Nejdříve zesnulý putuje přes příjem do chladicích boxů. Pak přijdou příbuzní, donesou šaty a o ostatní se postarají zaměstnanci krematoria. Zesnulé připraví, oblečou upraví, oholí, (protože i po smrti ještě vyrostou fousy, vlasy, nehty), nelíčí (aby nepoškodili pleť), dají polštářek... (při oblékání nelámou ztuhlé údy, ale raději nastřihnou zespodu oděvy). Tak, že kdykoliv může rodina své rozhodnutí změnit a ač původně nechtěla svého zesnulého „vystavit“, teď chce,je toho nebožtík důstojně schopen...
Do polštářků se používá ekologická výplň: papírky ze skartovačky, stejně jako rakve tu nabízí, kromě jiných, i velmi ekologické, šetrné k životnímu prostředí: papírové a bez barev a pálí je i s nebožtíkem. A případný rozptyl zde provádí i individuální.
Zažila jsem jednou hromadný rozptyl a bylo to velmi trapné a ponižující, ale jedna věc na tom byla zajímavá. Z každé urny se sypal jinak zbarvený popel – červený, hnědý, šedý a spoustu odstínů těchto základních barev. A to prý neovlivní materiál rakve, ten shoří téměř beze zbytku, ale tělo a jeho různé složení... minerály...
Prohlédli jsme si obřadní síň, ze které se rakve odvezou do vedlejší místnosti (přes místnost s květinovou výzdobou z umělých květů – věnce, kytice – které se zapůjčují na výzdobu před rakví), kde stojí tři pece, ale dnes je v provozu jen jedna.
Do pece najíždí z jedné strany rakev pomocí panelu a dvou šín – rozžhavená pec se otevře, rychle šoupnout rakev, snížit a vytáhnout šíny, zavřít pec a je to... a z druhé strany se po hodině a půl až dvou (dle objemu nebožtíka) vyhrabe popel do... do... do „popelníku“? Ne, do... plechové nádoby na popel a odnese se do další malé místnůstky, kde se asi tak čtyřicet minut chladí, pak se „prožene mlýnkem,“ který rozdrtí drobné nespálené kůstky i větší kousky popela na jemný prach. Před tím se z popela vyndá plechový štítek s číslem, který prošel zároveň s tělem pecí – ohněm, to kvůli identifikaci, aby ani tady nemohlo dojít k záměně. Štítek se připevní na pracovní urnu, do které padá popel z mlýnku a uloží do skladu. Ve skladu si počká, až si ho příbuzní vyzvednou nebo taky nevyzvednou...
Všude se opravdu dbá na úctu a na pietu, čistotu a pořádek...
Paní ředitelka má největší problém se zaměstnanci: „Když si zřízenec nad nebožtíkem zapálil cigaretu, tak letěl na hodinu!“ rozhorlí se ještě dnes nad tou nehorázností.
A když nejsou lidi, musí zaskočit rodina – od řečníka, její krásná mladá dcera, přes úklid rozsáhlého areálu, až po úklid záchodků (taky dcera), pečování o park, zeleň... a často i sedm dní v týdnu.
A nejhorší zážitky?
Smuteční řeč nad rakví malých dětí a mladých lidí... život ještě ani nezačal, ale náhle skončil...
Nepříjemná je i velmi rozhádaná rodina pozůstalého. Jde bohužel o častý případ. Nemohou se dohodnout, kdo bude nebo nebude vedle koho sedět. Kdo bude sedět v první řadě a kdo ne... Časté, čím dál tím častější...
Hororový příběh na zasmání: mrtvola v peci se posadila... Ano, to se může stát, žár v peci 900˚C stáhne kůži a svalstvo...
Nebožtíci se zde nezaměňují ani nebudí. Ale stalo se jednou, nedávno. Přijeli muži v kuklách, vloupali se a jedno tělo odvezli. Nutno dodat, že zapíjeli žal a posilněni alkoholem, dostali blbý nápad – naposledy se s kamarádem opít.
A já, já nemám ráda, když se potím, což se konečně nebudu v chladícím boxu.
Nemám ráda fronty, ale i jako nebožtík si ještě „počkám“ v chladícím boxu, pak před obřadní síní – než si pozůstalí popláčou a rozloučí se se mnou, každý po svém a pak před pecí – obřady jdou po půlhodině, ale spalování trvá o hodinu déle. Jo, tady mi bude pěkně horko, ale to už mi bude úplně fuk... A pak si počkám, snad už naposledy, opět v urničce v regálu, pěkně s ostatními, než si pro mě přijdou...
Doufám, že můj článek nevyzněl moc cynicky, protože cynik já opravdu nejsem. Já bych se mohla živit jako profesionální plačka, mě opravdu dojme všechno. Ale tady jsem se tak trochu obrnila a psychicky na to připravila, abych to zvládla. A článek jsem o tom napsala proto, protože spoustu lidí to zajímá, ale odvahu nebo možnost se tam podívat má málokdo. Takový je prostě život.
Ale věřte, že na spoustu filmů musíte mít mnohem větší odvahu. A ti, kdo mi i přesto chcete spílat – já jsem vás hned v úvodu varovala: jen pro odvážné a otrlé!
Nakonec, pro někoho je to denní práce a i v téhle práci se potýkají s běžnými starostmi: jak sehnat peníze na rekonstrukci – je potřeba vyměnit okna, opravit zdi, takový je prostě život.
Přestaňme si závidět, mluvme spolu, s nezdárnými potomky, s „hloupými“ rodiči, s protivnou sousedkou... vždyť jsme tu jen jednou a je tady tak krásně, tak proč se škaredit? Co z nás nakonec zbude? Hromádka popela, zastrčená někde v regále, pro kterou si možná nikdo ani nepřijde...
