Antelope Canyon

Návštěva u indiánů. ,,Počkej až budeme u Indiánů. To něco uvidíš!" a viděla jsem. Ale až ráno, protože jsme

večer píchli, v autě jsme měli kamarádku se zlámanou nohou (to jsme ale netušili, mysleli jsme, že nožička je jen vyvyrtnutá..) a v noci uprostřed pustiny v poušti je tma tmoucí a noci velmi chladné. Auto pro šest lidí a rezerva žádná. Řidiči uprostřed noci jsou ochotní pomoci, asi jako u nás - neochotní.

Zatímco muži sundavají kolo, my ženy se snažíme někoho stopnout.

Díky bohu za blondýny! Konečně nám jedna zastavila a pomohla alespoň v tom, že zastavila okolo jedoucího policistu ve službě. Nemáme trojúhelník nemáme vesty nemáme rezervu nemáme ani pořádné nářadí - máme jen hever, v autě zraněnou a jsme velmi unavení a špinaví po celodenním putování v Grand Canyonu -  sprcha a postel v nedohlednu...

   Policista ve službě sám, zato důkladně vyzbrojen

rád nám posvítí

pozdraví a pomůže. Půjčí křížový klíč

a odveze řidiče i s roztrhanou gumou 

za svým kamarádem na vrakoviště.

   Osiřeli jsme u setmělého auta na dálnici a odskočit si do křoví se bojíme, obchází tu při zemi pár svítících očí a vzhledem k tomu, že tu jsou značky upozorňující na výskyt pumy (černé velké kočky) se nevzdalujeme a ani víc nepropátrávám očima okolí. Jestli je jich víc, nechci to vědět.

 zachumlaní do spacáků čekáme potmě a já střílím naslepo foťákem tam, kde někoho tuším

i když mám teplej spacák, nožky zebou

    Hurá, podařilo se. Konečně jsou zpět i s jakous takous gumou, ale hlavně nafouknutou. Levé zadní kolo je o kousek výš, ale to teď nikdo neřeší, hlavně ať dojedeme do motelu, kde máme zapykaný nocleh. Je deset večer a před sebou máme ještě 80 km, za sebou 500...

V jednom pokoji pro dva spíme čtyři, ale to je v pohodě, protože každá postel je větší - vyšší širší i delší než u nás  jedna manželská postel. V druhém pokoji zase nefunguje sprcha, a tak než se uložíme je dost dlouho po půlnoci. Ještě, že se ráno někdo probudil dřív než skončila snídaně a vzbudil ostatní.

Pohled z okna byl úžasný. Uprostřed pouště zelená oáza.

Z Page (pejdž) jedeme ještě asi půl hodiny autem, cestou míjíme jedenáct kostelů různých církví - slušná koncetrace na sedmitisícové město.

Konečně jsme tu - u pravých Indiánů - potomků kmene Navajo. Kupujeme lístky a dovídáme se, že nejbližší volné lístky jsou až za 2 hodiny.

Tihle všichni čekají..

alespoň je kam si odskočit

závidíme těm, co se už dočkali, takovým džípem odváží všechny turisty ještě asi 10 minut hlubokým pískem - šíleně se práší

přes obrovské parkoviště je vidět tepelná elektrárna

ne, solární panely zde nejsou a elektřina rozhodně není samozřejmostí všude

včerejší policista říkal, že tam, co bydlí, a bydlí tam už 20 let, zavedli elektřinu teprve před dvěma lety

rozhlížíme se a rozhodujeme se, co dál a hle krajani

odjeli jsme do městečka, abychom zjistili nějaký pneuservis

mezitím turistů přibylo a ve spalujícím vedru se čas vleče

konečně jsme na řadě, čekáme v půlkruhu a Indiánka nás řadí do džípů podle jmen a pořadí zakoupené vstupenky

každý řidič je zároveň průvodcem

 džípy přivážející a odvážející turisty

před námi písek

za námi písek

vystupujeme

 Indián si též myslí, že je nožka jen vymknutá

neměli jsme čelní přední stěnu a tak jsme měli písek všude

úžinou vstoupíme do nejkrásnějšího kaňonu

do červeného pískovce - hra světel a stínů začíná

žasneme nad tou nádherou, průvodce nám radí jak si stoupnout kam se podívat jak ulovit ty nejkrásnější záběry

Antelope Canyon Arizona USA

epilog.

   Pneumatiky jsme koupili nové a než nám je ,,obuli" utráceli jsme ve Walmartu. Museli jsme být ve střehu, protože když se z amplionu ozvalo džejn prejdžr, tak by opravdu nikoho nenapadlo, že je to Jan Prach - zadavatel zakázky.

   A nožička? Byla bohužel zlomená, což zjistil až rentgen v Pittsburghu po dovolené :-(