Andělé a padouši

Andělé a padouši To je výstava, kterou v sobotu zahájila sama autorka Sára Saudková jak říká: v každém z nás je tak trochu anděl a trochu ďábel... a všichni souhlasně přikyvujeme s přihlouplým úsměvem na rtech.

Ďáblík je v lidech starých či mladých stejně jako v dětech. A hned se to i potvrzuje: co, sex? Ne, o sektu je řeč, milý pane.

Sára je milá vlídná dáma, prima máma čtyř dětí, sice se jménem svého partnera, ale jak říká, stále ještě slečna.

Což ihned vyvolá debatu, kdy je ještě vhodné mluvit o slečně a kdy už o paní. Já sama s tím mám problém jak oslovit osmdesátiletou dámu, která nebyla nikdy vdaná...

Prý slečna i při svatebním obřadu (a nic na tom nemění ani fakt, že je okolo ní houf vlastních dětí), teprve po podpisu paní!

Což je ovšem velká nespravedlivost, protože muž je vždy pán ať mladý nebo starý, svobodný či ženatý. Jak by to taky vypadalo panic Neandrtálec (-:

Ve Francii je to dávno vyřešené dokonce zákonem, žádná slečna, všechny ženy jsou paní. Co je komu do toho, že je někdo třeba v 60 slečna – někomu se to může zdát až urážlivé oslovení.

Nic to ale nemění na faktu, že fotografie jsou skvělé, živé a věčné. Ukazují veselost a hravost, melancholii i starost, vyzývavost a neposlušnost. Skrze ně s námi Sára mluví a její řeč ještě umocňuje hra světla a stínu v černobílém provedení.