Po té, co jsem se
naposledy léčila sama týden a nikam to nevedlo, takže jsem
nakonec skončila s totální ztrátou hlasu a léčila se dalších
čtrnáct dní, rozhodla jsem se, tentokrát navštívit svojí
obvodní lékařku „na všechno“ zavčas a již po třech dnech
neúspěšné samoléčby, vydala jsem se vyhledat odbornou pomoc.
Do čekárny ordinace jsem se vydala v době své polední pauzy. Vím, že polední pauzu dodržuje i paní doktorka, ale byla jsem odhodlaná počkat. Jaké bylo moje překvapení, když lékařka ještě ordinovala a v čekárně, světe div se, byla jen jedna pacoška!
K mé smůle ona ještě odbavená byla a pak už bylo z ordinace slyšet jen vrnění mikrovlnky a cinkání příborů a talířů... No co, půlhodina uteče jak voda a budu první na řadě...
Vyzbrojená křížovkami a novinami trpělivě čekám. Zatím co si pokašlávám, přibývá pacientů. Je mi trapné, že kašlu, ale proto tu jsem. Najednou mě chytí silný záchvat kašle a já rychle hledám v kabelce větrový bonbón, abych ho alespoň trochu zmírnila. Nechápu proč, ale najednou se rozletí dveře ordinace a ve dveřích stojí doktorka.
Ruce v bok a s plnou pusou na mě spustí:
„Nemusíte pořád kašlat, my o vás víme, ale teď máme polední pauzu...“ Její další slova zaniknou v mém opětovném záchvatu kašle a než znovu naberu dech, jsou dveře opět zavřené a doktorka za nimi schovaná. Mrknu na ostatní čekající a už se všichni jen chechtáme... Má cenu něco dodávat? Při dalším záchvatu kašle přemýšlím, jestli nemám vyběhnout ven, ale ostatní mě ujistí, že určitě ne!
Když jdu konečně do ordinace, místo pozdravu se omlouvám, že se bojím zakašlat, a že se tedy možná udusím.
Paní doktorka mě vezme za ruku a povídá : „No vidíte, jak rychle léčíme!?“
Hm, to je tedy fakt. Nějaké léky mi předepsala, ale už je to zase tři dny a mně je stále hůř! Skoro nemluvím, v krku mě pálí, oči mi slzí a dutiny mám ucpané. Kdy tohle pomine? Ale k lékaři už nejdu!
