Mám trochu strach že na mě Hezucký vykoukne z pod postele.

To co se v posledních dnech kolem něj dělo bylo bulvární dno nejhrubšího rázu. Možná to tak chtěl. Asi jo. Ale pro nás nezůčastněné, které vůbec nezajímal, to bylo divadlo ve stylu Ivety Bartošové.

budete po právu smazán. Hodiny jste nezastavil, telefon nevypnul....

Myslím, že existenci tohoto nebývale vtipného, výrazně pohotového, k okolí otevřeného a vždy pozitivně naladěného šoumena nešlo nezaznamenat. Jeho výstižné a mnohdy až na extrakt zestručněné hlášky, stejně jako jím odposlechnuté a přesně reprodukované obraty, floskule a intonace těch nejobyčejnějších lidí byly kouzelné. Pro odposlouchávání a předávání toho poetického a bizarního dál měl podobný talent jako před ním třeba Felix Holzmann nebo Vlasta Burian, ale porovnávat je určitě nechci.

Není divu, že měl tolik přátel a není divu, že ti za ním teď chodili i do nemocnice. A že se toho bohužel chytl i bulvár, který by jinak neměl o čem psát, za to Patrik nemohl.

Škoda, mohl tu s námi ještě nějakou dobu být...

Já jen nechápu, proč všichni pořád tají tu nemoc, na kterou Hezucký, podobně jako Drábová, zemřeli. Nemoc není ostuda. Ještě chápu tajit nemoc do doby, než jsou její projevy kritické, ale pak už to nemá smysl. V případě Drábové byla situace trochu jiná, protože veřejnost do poslední chvíle nevěděla nic. O Hezuckém vycházely denně články, takže o nějakém soukromí nelze hovořit.

Tak koho bude bulvár oplakávat zítra?

Na rozdíl od lidí, kteří procitnou až poté, co někdo nenávratně odejde, jsem měl příležitost Patrika potkávat, prohodit s ním pár slov, ale nikoli proto, že bych lezl do redakce nebo tam volal. Byl to sběh náhod, že chodil za svou příbuznou do stejného domu. A také jsem nemohl tušit, že když už ani jeden v Praze nebudeme, stejně zakotvíme poměrně blízko. S čistým svědomím mohu říci, že jsme si popovídali určitě víc, než co jsem od něj slyšel na rozhlasových vlnách. Každý odchod bolí, ale ty osobní dvojnásob.

Obávám se, že autorem toho vašeho úvodního bonmotu je Stalin.

Je to tak...

Napsal jste to velmi krásně.

Musím se ale přiznat, že ony celonárodní smutky nad smrtí známých osobností moc nemusím, byť to byli lidé, kterých jsem si z nějakých důvodů velmi vážil.

K slzám mne ale dojal ten příběh s Vaším otcem - jeho smrt v samotě (což nebyla Vaše vina!) a krásný vztah a úctu k němu, jež v sobě nadále chováte.

Myslím proto, že jeho duše může být lehká, klidná, šťastná a spokojená.

Moc Vám děkuji za Vaši reakci. Jste jeden z mála, který pochopil, že můj blog nebyl jen o Patriku Hezuckém.

Kdysi dávno jejich podcast Ořechovka 90210 a Patrikův Jean Pierre 👍

K možnému vysvětlení jeho skonu. Četl jsem, že se měl s Marešem vsadit, že zhubne pod 100 kg. Začnu zeširoka. Když přicházelo jaro a s ním mírnější podmínky k životu začali myslivci nacházet větší množství uhynulých zajíců. Mají výzkumný ústav severně od Prahy. Zjistil, že se zajíci během zimy otráví vlastním sádlem, do kterého tělo "uklidí" všechnu tu chemii, se kterou se jídlem nebo vdechováním setká. Přesněji řečeno jedy. Jenomže, když tělo začne nedostatek potravy v zimě řešit využíváním zásob, dojde během poměrně krátké doby k vyplavení jedů do krevního oběhu a tím i do životně důležitých orgánů. Poškodí je natolik, že slabší jedinci uhynou. U nás lidí je to podobně. Za 25 dní máme Silvestr a po něm čas novoročních předsevzetí. Na ta s hubnutím a snižováním váhy raději zapomeňte.

Došel jsem k tomu, když jsem četl, že Mareš má pocit viny na jeho skonu.