Zastavte hodiny, odpojte telefon, dnes zemřel Patrik Hezucký

Asi jsem to v posledních dnech tak nějak čekal. Už si nepamatuji, kdo řekl, že „že smrt jednoho člověka je katastrofa, smrt milionů je jen statistika.“

Vždycky mě bude mrzet, že můj táta zemřel úplně sám. Nikdo z nás nejbližších nečekal, že odejde, aniž by byl na smrtelné posteli a v situaci, kdy bychom se o něj starali a byli mu nablízku. Byl tak zdráv a vitální. Jenže odešel ze dne na den, v situaci, kdy nebyl nikdo připravený na to, že se něco může stát, že jej již na živu nikdy neuvidíme. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že neumíral v mém náručí nebo v náručí někoho, třeba mé sestry, kdo by mu zašeptal, měli jsme Tě moc rádi. Jsi celý náš svět, který už nikdy nebude stejný, jako dřív.

Patrik Hezucký měl z tohoto pohledu vlastně štěstí. Všichni jeho milí, manželka, syn Oliver, věrný souputník a kamarád Leoš Mareš i ostatní kolegové z rádia, mu byli nablízku. Měl vlastně štěstí, protože neodešel z tohoto světa sám. Jenže Patrikovi bylo, jako mě, 55 let a můj táta zemřel, když naplnil svůj život, když měl 84 let.

Je těžké se ptát, kde je na našem světě vlastně spravedlnost? Ty nejlepší si bere v nejlepších letech a těm ostatním dovolí dožít se vysokého věku. Jak máme skutečně hledat spravedlnost?

Nevím. Jen vím, že dnes mé srdce svírá velký smutek. Vzpomínky se vrací. Smrt jednoho člověka je katastrofa, smrt milionů je jen statistika. A Patrik Hezucký nám byl blízký. Je to pro nás pro všechny, kteří ho denně poslouchali a denně jim zlepšoval den, katastrofa. Každý den rozveseloval všechny příznivce rádia Evropa 2 svými vtípky, dělal nám den hezčí. Věrný nahrávač Leoše Mareše. Jeho Miroslav Šimek, bez kterého by byli Jiří Grossmann nebo Zuzana Bubílková poloviční. Jeho alter ego, za kterým chodil denně do nemocnice. Za kterým doprovázel jeho nejbližší v bláhové touze, aby s námi byl ještě o den déle. Ještě o den déle, kdy by se ozval z éteru, a my bychom věřili, že je vše v pořádku. Že se mu nic nestane, že s námi zůstane navždy.

Jenže svět má své nevyzpytatelné zákony. Možná se teď již Patrik směje na nás z obláčku a vymýšlí dalšího Mrázka – Ústřednu. Možná si budeme pamatovat jeho vtípky a vzpomínat na ně. A možná na něj nikdy nezapomeneme, jako já nemůžu ani jednu vteřinu zapomenout na to, že se mnou není už můj táta, člověk nejcennější, můj mentor, můj vzor, mé lepší já.

Dnes je mé srdce naplněné smutkem, tak promiňte, že nebudu rozebírat Patrikovu historii v rádiu a jeho dětství a co vše dokázal. Dnes na to nemám. Jen prostě truchlím. A věřím, že se mnou truchlí všichni fanoušci a posluchači Rádia Evropa 2, které již nikdy nebude stejné, jako když jsme z něj slyšeli Patrikovy vtípky a jeho nezapomenutelný hlas. Dnes je zkrátka mé srdce zahaleno smutkem a tak jsem po dlouhé době sepsal tuto svoji zpověď. Patriku, ať jsi, kde jsi, měj se co nejlépe, jak to jen jde. Už teď mi chybíš.