Desáté Colours Of Ostrava, výborná hudební potrava

S hudebními festivaly je to jako s muži, respektive jejich podstatnými částmi. Všechny by si přály být největší. Festival Colours of Ostrava je majestátní, jelikož je mu v době konání podmaněna valná část centra Ostravy a přilehlého okolí Slezskoostravského hradu. Je nejdelší z festivalů, co do délky trvání a žánrově je bezpochyby nejrozmanitější. Takže pokud o něm někdo říká, že je největší, není to pouze optický klam ...

Váhal jsem, zda-li ještě svůj blog na téma Colours of Ostrava vůbec psát. O podobných událostech má smysl psát bezprostředně po jejich ukončení, kdy jsou ještě účastníci i ti, kteří litují, že se festivalu nezúčastnili, plni emocí.

Nicméně jedná se o událost, která se koná jednou ročně a tak jsem se rozhodl přijít se svou troškou do mlýna, byť poněkud opožděně, neboť si myslím, že i s odstupem času má smysl přinést několik subjektivních informací. Obzvláště, když se jednalo o jubilejní, desátý ročník tohoto hudebního a obecně kulturního svátku.

Zřejmě již víte, že byla organizace festivalu tradičně výborná, skvěle zajištěná po stránce jednotlivých vystoupení, které šlapaly na čas, jako hodinky, stejně jako po stránce podpory ze strany ubytování, parkování, gastronomie, propagace a podobně. Výborně vyšlo počasí. Deníky již proběhl i seznam vystoupivších umělců a jejich hodnocení, stejně jako popis festivalu po jednotlivých dnech.

Asi rovněž víte, že se nejednalo o ročník nejnavštěvovanější, za což může pravděpodobně oproti předchozímu ročníku razantně zvýšené vstupné, ani o ročník nejlépe obsazený umělci, jelikož až na vyjímky chyběla skutečně aktuální zvučná jména, což mohlo rovněž vést k jistému roztrpčení, jelikož na jubilejní ročník se čekala nějaká výrazná pecka.

Rád bych vyzdvihl letošní úroveň ozvučení. Zdá se, že se předchozí, zčásti, či zcela vyprodané, ročníky, podepsaly na možnosti vložit do festivalu větší množství financí a jednotlivé scény tak byly překvapivě dobře ozvučeny. Kvalita kopírovala význam jednotlivých scén, tedy nejlépe ozvučené byly především hlavní scény České spořitelny, Arcelor Mittal, OKD Czech a Park stage, ale i menší scény se mohly pochlubit výborným zvukem. Letos se celkový počet scén vyšplhal až na 13.

Tradičně nejzajímavější časy byly věnovány po osmé hodině večerní "headlinerům" festivalu, kterými byli v jednotlivých dnech balkánské dechovky Fanfare Ciocarlia a Boban i Marko Markovič Orkestar, které festival otevřely a dále Clannad, Brendan Perry, Blackfield, Salif Keita (škoda, že nemohl hrát původně očekávaný Youssou N´Dour), The Horrors, Yann Tiersen a Swans.

Osobně jsem byl nejvíc zvědavý především na tři uskupení, které po více, než deseti letech oznámily znovuobnovení, tedy na Clannad, Swans a Brendana Perryho. Clannad nezklamali, ovšem jejich hudba by si zasloužila delší časový příděl a nejlépe samostatný koncert. I tak jim však přísluší dík za to, že jeden ze svých čtyř koncertů, které mají letos odehrát, odehráli v Ostravě. Od Swans jsem očekával průřež celou tvorbou, ovšem Michael Gira se zaměřil především na slavnější industriální období a svou zvukovou stěnou ovládl v jednu chvíli oba břehy Ostravice. Největším potěšením tak byl pro mě koncert Brendana Perryho, tedy mužské části skupiny Dead Can Dance, který předvedl očekávánou show postavenou na svých písních z doby společného působení s Lisou Gerrard i na sólových písních.

Odpolední program od pátku do neděle vyplňovaly především taneční skupiny, neboť účastníky festivalu bývá nutné udržet v pozornosti, pohybu a nažhavit je na večerní program. Na hlavní scéně se tak vystřídali Nightwork, kteří odehráli mnohem horší koncert, než loni, především proto, že trapně parodovali českou tvorbu a ze své přinesli převážně očekávané rádiohity. Skvělou show předvedli Monkey Business s hostující Terezou Černochovou, N.O.H.A., mezinárodní kapela soustředěná kolem českého muzikanta Filipa Nohy, žijícího v Německu, ale i Republic of Two a Lisa Hannigan.

Pro unavené, případně pro vyznavače uzavřených prostor a klubů byla tradičně připravena New York City Stage, kde se v příjemném barovém prostředí střídaly skupiny, které rozhodně nelze označit za okrajové a někdy ani za klubové, přesto jim tento prostor nesmírně slušel. Úchvatní byli Plastic People of the Universe, svěží Airfare, objevní Rain Machine a příjemně muzikální Anomie Belle.

Nejen hudbou živ je návštěvník Colours of Ostrava a tak se na několika scénách hrálo divadlo a v kině Vesmír se promítaly filmy. Divadlo Sklep předvedlo představení "Mlýny", promítaly se filmy Emira Kusturicy.

Tradičně výsadní postavení mají finální vystoupení v jednotlivých dnech a jejich obsazení bylo letos skvostné a jediné mírně signalizující, že se jedná o jubilejní a tudíž do značné míry přelomový ročník. Postupně se tak v noci představili Public Image Ltd., Semiprecious Weapons, Apollo 440 a Grinderman, přičemž obzvláště ve čtvrtek a v neděli se "děly věci".

John Lydon, alias Johnny Rotten z PIL odehrál, dle mého názoru, letos nejlepší koncert Colours of Ostrava. Byl překvapivý, hudebně nesmírně energický a naprosto adekvátní pověsti "zrajícího" bouřliváka. Lydon bez zbytečné pózy přišel, viděl a rozpohyboval účastníky, stejně jako konstrukci hlavní scény až do posledního šroubku.

Předvídatelní Semi Precious Weapons předvedli víc show, než "povznášející koncert", ale i tak se všichni výborně bavili u kapely, kterou do té doby málokdo znal, jelikož Justin Tranter i na ostravském, multižánrovém pódiu, působil jako burleskní zjevení z "jiného světa". Opakem byl koncert Apolla 440, které koncert opřelo na dávných hitech, které si všichni rádi připomněli a s chutí si u nich zatančili.

"Démon" Nick Cave se svým projektem Grinderman splnil roli, v podstatě jediné, opravdu současné, hvězdy letošního ročníku "Colours" a poté, co publikum nejdříve zhypnotizoval silou hudebního projevu  a pohledem svých očí, "po svém" si s ním baladicky pohrál a celý festival důstojně zakončil.

Myslím, že po deseti letech je festival Colours of Ostrava na nejlepší cestě dále zrát a bude-li mu stále nakloněn skvělý realizační tým v čele se Zlatou Holušovou, stejně jako ostravská radnice a štědří sponzoři, můžeme se v další dekádě těšit na další vynikající hudební zážitky. Osobně bych vsadil na nějaká neotřelá, leč výrazná jména, která by festivalu "slušela" a pokud jdu podle abecedy, hned mě napadají umělci jako Arctic Monkeys, Asa nebo Beck, ale osobně si velmi rád počkám na další ročník a volbu realizátorů. Protože stejně jako každý rok věřím, že se i po jedenácté bude na co těšit ...