Za můj největší trapas může Václav Havel.

       Rozhodně si tady nechci natahovat triko, ale když jsem se ve třiceti dostal z fabriky ke své vysněné práci, choval jsem se ke studentům korektně, přestože můj plat klesl o více než polovinu.

       Snažil jsem se kromě naplnění osnov také o to, aby měli alespoň tušení, s čím se setkají, až vplují do života dospělých. Povyprávěl jsem i o tom, jak jsem dostal v práci nakládačku, když jsem splnil normu na 210%. A nebylo lehké jim to vysvětlit.

       Jen těžce chápali, že jsem coby vedoucí dopravy ve velikém podniku musel psát výkony na vlečce na moderní německou mašinku, přestože ta nečinně stála a místo ní jezdily mašinky s poloviční spotřebou. Nebyli ale tak hloupí, aby hned napodruhé neuhodli, kdopak si tu ušetřenou zaplacenou naftu odvezl.

        Dostalo se mi za to všechno nečekané, ale nádherné odměny. Pavel Velím, zdatný karikaturista mezi strojaři, pro mě ilustroval učebnici marxismu leninismu takovými obrázky, že jsme mohli lehce strávit zbytek času do revoluce o chlebu a vodě. Obrázky byly velice odvážné, byl to opravdu odvaz a moje karikatura zcela dokonalá.

        Když to prasklo, přijel k nám na náměstí už 3. ledna náš pan prezident a zmínil něco o tom, jak netušil, že to bude tak brzy, a že to začnou studenti. A tak jsem si sedl, napsal psaní a rozloučil se se svou vzácnou relikvií. Ještě jednou jsem ji prolistoval, zabalil a poslal člověku, kterému, jak jsem věřil, určitě udělá radost.

       Neuplynul ani měsíc a ejhle, dopis z prezidentské kanceláře. Otevírám nedočkavě a dostávám pecku, o jaké se mi ani nezdálo. Šéfka prezidentské kanceláře mi děkuje za knihu, kterou jsem podle jejího názoru velmi vtipně ilustroval. A přeje mi hodně zdraví. Zřejmě duševního - debilovi, ale to tam nebylo.