Vážený pane ministře Liško.

       Mám na Vás jednu prosbu, ale nejdříve mi dovolte, abych posloužil příhodou. Myslím, že z ní jasně vyplyne moje zkušenost s tím, kolikátým kolem u vozu je na ministerstvu školství jeho šéf.

       V devadesátém prvním jsem se snažil, coby předseda největší školské odborové organizace v okrese, zasednout v konkurzní komisi, která měla vybrat ředitele nově zřizovaného školského úřadu. Byl jsem překvapen, když už na jakési utajené schůzi vybrali hocha, shodou okolností ze základní školy, z níž pocházel i nejžhavější kandidát. Tento politicky postižený osmašedesátník se ujal po revoluci školského referátu a netajil se odhodláním ve své práci pokračovat.

       Po několika dnech byl za organizaci politicky postižených učitelů vybrán další učitel téže školy. Poslední chlap tohoto zařízení kandidoval za základní školy, kterých je v okrese stovka. Zároveň byl i členem volební komise, která počítala hlasy. A těsně vyhrál.

       To už jsem se rozhodl, že se konkurzu zúčasním. Dal jsem dohromady své představy o fungování školství v okrese, vypracoval jsem svou koncepci a šel do boje. Ze tří účastníků jsem byl čtyřikrát první a čtyřikrát na druhém místě, stejně jako stávající šéf. O jeho prvenství rozhodl hlas předsedy komise, úředníka ministerstva, se kterým se vítěz osobně znal, takže ani nevadilo, že nepředkládal žádnou koncepci, která byla jednou z podmínek soutěže.

       Vedle významných hlasů tří kolegů mého přemožitele jsem já paběrkoval podporou starosty okresního města, zástupce přednosty Okresního úřadu, ředitele gymnázia coby zvoleného zástupce za střední školy a zástupce pedagogické unie, středoškolského kantora.

       Starosta města neunesl tuhle frašku a rozjel se za panem ministrem. Ten se velmi pohoršil nad takovýmto průběhem výběrového řízení. Odsoudil organizační schopnosti vítěze konkurzu při sestavování komise a rozhodl se jmenovat mě. Když mi to starosta oznámil, udělal mi v hlavě obrovský chaos  v dosavadních názorech na ministerský úřad. Ale jen na pár dní.

       Přišlo jmenování. Ale ne pro mě. Všechno bylo tak, jak mělo být. A ze všech tří loajálních kolegů se do dvou let stali ředitelé základních škol v našem okresním městě. Já i pan ministr jsme zjevně ostrouhali.

       A ta má prosba? V sedmdesátých letech jsem nesměl na vysokou, ale vylepšoval jsem si kádrový profil ve Vítkovických železárnách. Ještě po roce mi předseda KSČ napsal do posudku, že zatím nedokáže posoudit moji angažovanost a doporučuje ještě jeden rok manuální práce. Žíly se mi sice nezkrátily, ale zato mi nabíhají dnes, když podle fungujících pravidel mi je tato doba započítávána do praxe nulou, což v systému, nejlepší učitel - nejdéle pracující učitel, znamená finanční újmu. Nezdá se Vám, že mě takto hoši z bratrstva "každému podle jeho potřeb" dostali doživotně, napříč všemi režimy.

       Nechci po Vás, abyste se úředníkům pletl do toho, zda budeme v příštím školním roce proškrtávat prázdná místa v třídní knize zdola nahoru a zleva doprava, či opačně. Ani žádné jiné zásadní rozhodnutí. Ale až budete mít hotové slohovky pro Brusel, zkuste se podívat, jestli se s tím dědictvím po soudruzích nedá něco udělat. Děkuji.