Zkažená radost z fotbalu

Každý člověk má své životní lásky. Většinou se tím míní lásky milostné, na něž nelze zapomenout, anebo lásky trvalé, čímž jsou míněny lásky rodinné a manželské, ale též vztahy k různým koníčkům, jaké jsou třeba filatelie, pěstování orchidejí nebo houbaření. Já mám na mysli lásky sportovní, ať aktivní či pasivní divácké.

Mými láskami tohoto typu jsou hokej, fotbal, dostihy a tenis. Nemluvě o tom, že jsem vždy sledoval zápasy dvou hlavních pražských rivalů, fandil jsem vášnivě i národnímu týmu jak v hokeji, tak i fotbale a vydržel trávit celé hodiny u televizní obrazovky při mistrovských světových kláních. Chodil jsem do hlediště prožívat zápolení o počet branek dokonce i v národní lize či divizi.

A ještě bych rád dodal, že sportem se rozumí hra, nikoliv tělocvik, jak to mnozí lidé pořád pletou.

A pak se stalo, že se mi ta radost z velké lásky začala proměňovat.

Jel jsem vlakem z Ostravy do Prahy, aniž jsem tušil, že v tomtéž vlaku pojedou fanoušci Baníku. Byla to hrůza a já se opravdu bál. Rychlík byl opanován hordou opilých primitivů, kteří bůhvíproč činili násilí na personálu i na všech "nefotbalových" cestujících. Uchýlil jsem se do kupé, kam si baníkovci kupodivu vůbec netroufli: k jakési romské rodině, které velel statný cikán ověnčený zlatými řetězi. Ochotně mě pozval k nim, stál ve dveřích, v ruce svíral nůž a já tak přečkal jízdu do první stanice, jíž byl Přerov, kde jsem raději vystoupil a počkal si na příští spojení.

Tehdy mi došlo, že fotbal je ověnčen ještě další ambaláží, jež je možná jakousi hrou, ale hrou násilí a agresivity, totální tupostí, odpornou nemorálností, prostě hrou hnusné primitivity. A když se řádění těchto přiblblých lidských osob přeneslo do ulic a neustále houstlo a stále houstne, má láska ke kopané začala pohasínat. Společnost si přitom s tímto jevem neví vůbec rady, maximálně ji trochu s pomocí policie přitlumí, ovšem za nemalé a svým způsobem vyhazované finanční náklady.

Včera v Bubenči nedaleko Sparty jen tak z plezíru fanoušci zničili mimo jiné i dětské hřiště, povalili oplocení, rozkopali lavičky, vyvrátili stromy a pokáleli pískoviště.

A tím jsem s tou nádhernou hrou fotbalem skončil. Pochopil jsem, že společnost tuhle hru o velké peníze a také destrukce vlastně ani vyřešit nechce. Další slova považuji za zbytečná. Patří-li zmíněné jevy k nedílné součásti kopané, pak fotbal nepatří do mého života a nemíním se hry účastnit ani jako divák. Věřím a doufám, že jen dočasně.