Jak svačí záchranáři v Praze

Pochutnával jsem si v jednom bubenečském bistru na čerstvém bramboráku, když jsem si povšiml, jak venku na poměrně rušné hlavní třídě zastavily tramvaje i auta, neboť tudy projížděl houkající a blikající vůz záchranné služby. Obrovská skříňová žlutá sanitka nečekaně zastavila právě před vchodem krámu s občerstvením, modrá blikající světla zhasla a siréna přestala kvílet.

Z vozu vyskočila záchranářka v červenožlutém oděvu, vešla dovnitř, spořádaně se postavila do fronty před pultem a když na ni přišla řada, objednala si s sebou nějaká čerstvě připravená jídla, zaplatila a vyčkávala, až jí to kuchař všechno připraví. Posléze obdržela dva balíčky, vyšla ven, nastoupila do sanitního vozu, řidič nastartoval, opět zapnul blikající maják, spustil sirénu a otočil vůz do protisměru. Na kolejích zastavila tramvaj i projíždějící vozy, aby daly záchrance přednost. Sanita rychle a nepochybně odfrčela směrem, odkud přijela .

Akce trvala asi 8 - 10 minut.

Okolostojící lidé, kteří to sledovali, se buď rozesmáli, nebo láteřili. Nějakému cizinci, jenž nechápal, co se přihodilo, kdosi anglicky vysvětloval, čeho se právě stal svědkem, načež cizinec zamračeně, vyjeveně a udiveně kroutil hlavou. I mne to udivilo, ale ne moc.

Byl jsem jen náhodným svědkem jednoho z mnoha českých výjevů. Záchranáři využili jisté výhody, jež jim umožňují pravidla silničního provozu. Pořídili si gáblík a navzdory otočce si sice zajeli, ale asi jen malinko, jinak se zas tak příliš nezdrželi na své cestě za ohroženým člověkem. Snad to ten zraněný oněch pouhých 8 - 10 minut vydržel, jinak měl smůlu, to dá rozum. Je ovšem také možné, že si záchranáři vyjeli opatřit jenom onu svačinku a sirénou s modrými blikajícími světly si urychlili vyčkávání na základně, neboť ve své pohotovosti se nesmí přece příliš zdržovat. Je jasné, že šlo o další a zcela běžné zneužití jisté svěřené pravomoci a netuším, kdo platí náklady takových výjezdů, ale nade vší pochybnost někdo jistě. Přesto lze pochopit, že i zdravotnící jsou lidé s potřebou se nasytit, neboť ve svém volnu asi nemají čas opatřit a připravovat si pokrmy. Zajímalo by mě sice, ví-li o takové svačinkové jízdě jejich šéf, ale volat mu nemíním a asi to nikdy nedozvím, byť tuším, že zakotví někde nahoře. 

                                                                                * * *

Mezitím se stalo, že se ozval ředitel Pražské záchranné služby, který se ujal vyšetřování, nešlo-li o sanitku z jeho stanice. Po řadě vzájemných a vysvětlujících emailů ohledně termínů příhody zjistil, že si pro jídlo skutečně přijela pražská posádka, ale doložil výpisem z GPS, že při příjezdu za občerstvením neužila signály. Já ovšem slyšel sirénu a viděl blikání světel, takže jsem buď měl vlčí mlhu, nebo šlo o jiný vůz, jenž houkal, a já ten signál přiřkl sanitce pana ředitele. Neumím to pochopit. Po obdržení pokrmů a po obrátce zapnula záchranka signály a odjela k případu. Korespondenci jsem uzavřel dopisem dne 10. září 2010:

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vážený pane řediteli, potvrzuji příjem Vašich včerejších mailů, včetně výpisu z GPS, a ujišťuji Vás, že doplním svůj blog o fakt z Vašeho sdělení.
Budu rád, pochopíte-li, že mým tematickým cílem nejsou kritické reportáže, (to bych užíval konkrétní údaje), ale eseje neboli úvahy, v nichž mi jde výhradně o obecnou charakterizaci některých jevů, jež naplňují život české společnosti. Předpokládejme, že si obsah blogu přečtou další provozovatelé záchranné služby i jiné veřejně působící činnosti, a díky tomu pochopí, že jsou na očích občanů, kteří si z jejich počínání vytvářejí určitou kvalitu percepce.

Na závěr mi dovolte osobní doušku. Na přechodu se zeleným panáčkem nelítostně srazilo auto mou šestiletou vnučku; díky rychlosti záchranné služby a okamžitému zásahu a umění chirurga přežila dívka svá těžká zranění. Těch 10 dnů, než se probrala z bezvědomí, bylo strašlivých. Od té doby jsem velice vděčný záchranářům, ale zároveň i citlivý na veškeré projevy ledabylosti a všelijaké arogance. Bylo by dobré, aby má snaha vedla k odstraňování příčin šlendriánu, jímž jsme v nebývalé míře obklopováni, nikoliv k jeho chlácholivému zdůvodňování.

Zdeněk Pošíval