Splněný sen

Někdy se stává, že člověk již od svých dětských let ví, co by chtěl dělat. Možná je to tím, že nějak vytuší, k čemu má ´jakýs takýs´ talent, a pak k jeho rozvinutí a uplatnění směřuje.

Můj otec vždy chtěl zdokonalovat auta, já chtěla být odjakživa kantorkou. Cesta k vytouženému cíli byla trnitá. Nejdříve mi to osladili sourozenci, kteří se mi smáli a obšťastňovali mne obrázky, na nichž mne vypodobňovali jako učitelskou babiznu s drdolem a velkou bradavicí. Později, na střední pedagogické škole, to byl učitel hudební výchovy, který nemohl přenést přes srdce, že se na školu dostal někdo, kdo má potíže správně zazpívat stupnice a nemůže tak být platným členem jeho tehdy celkem věhlasného pěveckého sboru. Svým způsobem měl pravdu, neboť "kantorem " byl kdysi nazýván učitel - regenschori, nebo také zpěvák v židovské synagoze. Není divu, že jsem pro něj byla tou, které Bůh nenadělil, a nemá tedy na škole co dělat. Musel mne však strpět, a tak mi aspoň vynalézavě ztrpčoval život. Dokázala jsem se vzepřít, chudinku ze mne neudělal, ale můj sen se mi začal rozplývat. Bylo mi jasné, že nebudu moci působit na základní škole, kde bych musela učit i hudební výchovu. Znalost teorie a dějin hudby a obstojné zazpívání písně: "Není tu není, co by mne těšilo..", kterou jsem povinně končila každé mé zkoušení, by opravdu nestačily. Mohla jsem se však stát učitelkou na střední škole, proto jsem začala studovat na filosofické fakultě. Na ni jsem pochopitelně mohla jít z gymnázia, a tím si ušetřit mnohá trápení. Přesto jsem ráda, že jsem to na pedagogické škole nevzdala. Právě tam, pod dohledem zkušených a vynikajících pedagogů, jsem si osvojila velmi solidní základy kantorského řemesla, což mi žádná vysoká škola nemohla poskytnout. Nakonec se mi sen splnil. Každodenně jsem mohla vystoupit před žáky a nacházet radost z formulování myšlenek, hledání souvislostí, dedukování závěrů a vtažení žáků do tvůrčího procesu. Opojná činnost! Vždy jiná, podle toho, jak bylo nutno nově uchopit učivo, či pracovat s jinými mladými lidmi. To pak život ubíhal velmi rychle, hodina byla jako 5 minut. Avšak každá radost musí být něčím vykoupená, i ta kantorská. V prvé řadě neustálým celoživotním studiem, jehož konečným výsledkem je "rozptyl vědomostí", kdy člověk zná od všeho jen něco. Přitom při stejném studijním úsilí směřovaném na užší specializaci by se mohl vypracovat na špičkového odborníka. V druhé řadě úmornými a nesmírně nezáživnými a zatěžujícími opravami písemných prací. Co času nad nimi kantor stráví, co blbostí musí přečíst, kolik dní a nocí, sobot a nedělí musí odečíst ze svého života! V třetí řadě nemožností změřit výsledek své práce. Učitel nemůže ukázat na dům, který postavil, na věc, kterou vyrobil, na objev, který byl realizován. Naopak, často se trápí nad marností svého počínání. Není divu, že se pak začne ptát, nakolik jeho úsilí bylo smyslplné, nebylo-li chybou skoro celý svůj život zaměřit na jeden cíl, když se nabízí tolik možností. Jak pravil J. Werich: "Člověk musí mít vždycky cíl, ale nemusí se vždycky trefit."