Pomluva

Karel Schwarzenberg kdysi pronesl: " V Česku není možné strávit dvě hodiny v hospodě, ať už na vesnici nebo v Praze, aby se tam nepomlouvalo. Mně to jde poněkud na nervy a nezajímá mě to." Ale mělo by, protože pomluva je nejčilejším zlem na světě, a není nic lehčího, než klamat a pomlouvat, a přitom dosáhnout účinku horšího než je výstřel z pistole. To už věděli naši moudří předkové, stačí si přečíst citace z děl některých velikánů lidského ducha, či varování v latinských, českých a jiných příslovích. Pokud by nám nestačila moudra našich předků a chtěli si přesně ujasnit podstatu pomluvy, pak její jasnou a přesnou definici podává § 206 a nově § 184, zákona číslo 40/2009 Sb., který říká: (1) Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. (2) Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem. V podstatě jde o “urážku na cti”, kterou nelze ničím zcela popřít. Pomlouvač většinou dosáhne svého. Ostatně i Plútarchos a obdobně Francis Bacon ho ironicky povzbuzují: "Směle pomlouvej, vždy něco ulpí". A ruská přísloví praví: "Pomluva je jako uhel. Když nespálí, alespoň zašpiní." Dříve bylo možno nactiutrhači vhodit rukavici do tváře a vyzvat ho na souboj. Což aspoň trochu odrazovalo méně zdatné či bojácné klevetníky a ten, který pro očištění své cti riskoval svůj život, získal značnou morální převahu. Vše proběhlo rychle, rozhodně o moc dříve, než se z pomluvy mohl vytvořit mýtus. Ovšem s tímto barbarstvím nemá dnešní doba co dočinění. Vždyť víme, že se to nedělá. Nebo nevíme? Podívejme se na současná média, a to nejen na ta tzv. bulvární, dokáží velmi bravurně a profesionálně zacházet s pomluvami a vyvolávat celé kampaně proti komukoliv, jak se jim zlíbí. Žijeme v právním státě, ochraňuje nás paragraf 184. Nemusíme již v případě potřeby zaštítit svou čest životem, ale musíme se připravit na to, že soudní souboj bude zbytečně zdlouhavý, nákladný a ve výsledku nejistý. A o případném vítězství se veřejnost ani nedoví. Pomluva si bude žít vlastním životem, lidé ji budou nadále šířit, protože naši lidé dají nejčastěji na staré české přísloví: "Na každém šprochu pravdy trochu." Proto ji také nelze vyvrátit a není před ní obrany. Jen zoufalec si může myslet, že lze něco vysvětlit a uvést na pravou míru. Čím více se snaží, tím je vše ještě horší. O marnosti takového počínání podávají svá svědectví i mnozí z těch, kteří žili před námi v různých historických obdobích, antickou dobou počínaje. (např. Publilius Syrus). Nezbývá, než si položit otázku: "Lze tomuto zlu vůbec nějak čelit, když v "hospodě" skutečné či na internetu, v novinách, časopisech, televizi, rozhlasu nelze neposlouchat, popřípadě nečíst?" Odpověď je nasnadě: "Stačí nebýt užitečným hlupákem, který pomluvě lehkovážně uvěří a šíří ji dál." A také doufat, že většina z nás se ztotožní s názorem vyjádřeným v Knize Ježíše Sirachovce 21,28: "Klevetník poskvrňuje sám sebe a tam, kde bydlí, bude v nenávisti."