Nešťastné padesátiny

Jsou výročí, při nichž se ptáme, zda vůbec si je chceme nějak připomínat. Například takové padesátiny jsou něčím, co neodvratně připomíná stáří.

Člověk už není mlád, a i když se cítí jakoby na vrcholu svých sil, a v nitru je stále tou mladou dívčinou či klukem, co naplat, roky jsou tady. A jak budou dále přibývat, bude stále těžší si něco namlouvat o svých dalších možnostech. Zato se nám dostane dostatek příležitostí k tomu, abychom si čím dál více uvědomovali realitu svého života a naučili se tzv. "moudře stárnout". Ale co to je? Rezignace na sny a ideály? Nemít již žádné touhy, smířit se s poklidným životem a děkovat za každý den, kdy se raději nic neděje a i naše narůstající neduhy nejsou ještě tak zlé? Radovat se ze skutečnosti, že nám to ještě myslí a dovedeme se o sebe postarat? Jde to vůbec, aby se člověk těšil jen ze svého pouhého bytí? A co takové padesáté výročí manželství! Co s ním?! Je pravdou, že tak dlouho trvající soužití dvou lidí je v dnešní době spíše anachronismem. Ale přihodí se. Má se oslavovat, či se jím raději vůbec nevzrušovat a raději se v něm nepatlat? Vždyť už jde spíše o samozřejmost rychle ubíhajícího života. Seznámení, svatba, děti, životní trable i radosti a hlavně málo času na rozebírání vlastních pocitů a utápění se v případných bolůstkách. Ale přece jenom, nějak to zatraceně uběhlo, vždyť vše je jako včera. Ani ten partner se moc nezměnil, stále nás něčím štve, je to sobec, který nechápe naši jemnou duši, hádá se s námi, stále něco kritizuje a prosazuje si jen to své. Ať je výročí nebo ne. Co takhle mu dát výpověď? Už ta možnost je osvobozující, ale je po tak dlouhé době společného života reálná? Těžko říct.