Dne 29.4.2014 v Pekingu ministr zahraničí Lubomír Zaorálek a jeho čínský protějšek Wang I. přijali prohlášení, ve kterém je mimo jiné: „Česká strana respektuje suverenitu a územní celistvost Čínské lidové republiky, je si plně vědoma důležitosti a citlivosti otázky Tibetu, znovu potvrdila dodržování své politiky jedné Číny i to, že Tibet je neoddělitelnou součástí čínského území. Česká republika v této souvislosti nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoliv formě.“
Dochází tedy evidentně k výměně obrany lidských práv v Číně za její peníze. Ministr zahraničí toto podezření rozhodně popřel. Údajně nic za nic nevyměňuje! Jedním dechem ovšem ministr zahraničí dodává:
„Obě strany hodlají posílit vzájemné investice, podnítit další růst obchodu, budou vybízet své firmy, aby v druhé zemi investovaly, a vynaloží úsilí pro vytvoření příznivých podmínek pro vzájemnou spolupráci.“ Bez konkretizace rozsahu a doby spolupráce.
Jednání pana ministra zahraničí je pro mne absolutně nepřijatelné, nejenom z důvodu nerespektování základních lidských práv Čínou, ale hlavně z důvodů událostí od roku 1950, které se udály v Tibetu. V roce 1950 došlo k invazi čínských vojsk na území Tibetu, do roku 1959 rostl odpor proti čínské okupaci, načež se zvyšovala míra čínské represe, včetně ničení náboženských staveb a věznění mnichů a dalších odpůrců. V roce 1959 propuklo velké povstání ve Lhase. Čínské vojska povstání potlačili, přičemž jen v oblasti Lhasy zahynulo přibližně 80 tisíc Tibeťanů a další asi 80 uprchlo. V Tibetu přetrvává dodnes náboženský útlak, trvalé porušování lidských práv a ničení historických a náboženských památek. Více než šestina populace, cca 1,2 miliónu Tibeťanů, přišlo o život v důsledku čínské okupace. Součástí genocidy je i plánované přesídlování etnických Číňanů do Tibetu.
To jsou pro mě důvody, proč se s prohlášením, které Česká republika prostřednictvím svého ministra zahraničí učinila, nemůžu a nechci ztotožnit. Je neakceptovatelné, aby peníze měly přednost před životem, svobodou a důstojností. Nemluvě o tom, že Česká republika neobdržela žádné garance, že Čína doopravdy prohlášení o hospodářské spolupráci dodrží a v jakém rozsahu. I kdybychom tyto garance obdrželi, pak je to příliš vysoká cena, kterou si žádný občan ČR nemůže dovolit zaplatit.
