Propaganda

Propaganda (latinsky propagatio) je:  -   veřejné šíření myšlenek, názorů s cílem získat přívržence

-       je rozšiřování názorů a informací za účelem vyvolání nebo zesílení určitých postojů nebo jednání; je to systematické vytváření žádoucího společenského vědomí pomocí prezentování systematicky uspořádaných teorií, idejí, názorů, ideologií nebo doktrín; součástí propagandy je tendenční vysvětlování a modifikace postojů podle aktuální situace a přesvědčování o správnosti propagované myšlenky

 -       je úmyslná, systematická snaha formovat vnímání, manipulovat poznávání a řídit chování za účelem dosažení odezvy odpovídající požadovanému záměru propagandisty

-       představuje práci velkých organizací nebo skupin s cílem získat veřejnost pro své specifické zájmy za masivního užití přitažlivých argumentů zabalených tak, aby skryly jak svůj přesvědčovací záměr, tak nedostatek důkazů.

Propaganda v letech 1933-1945 (Německo) a po roce 1945 (Sovětský svaz)

V tomto období jsou zaznamenány tyto metody propagandy:

• plakáty

-       plakáty jsou levné a snadno se distribuují

-       umístěné na dobře viditelných místech působí jako neustálá připomínka ideologie

-       mohou být použité pro nejrůznější účely

-       musely být především jednoduché, s jednoznačným sdělením, jež by pochopily široké masy 

• rádio

-       v této době nejpřístupnější prostředek k získávání informací, pokud jej používal zdatný, podmanivý a přesvědčivý řečník, pak to byl mocný nástroj, který dokázal hýbat masami

•  film

-       prostřednictvím filmu se bravurně dokázala umělecky nebo dokumentaristicky vykreslit jakákoli situace, událost, osobnost; nejnadanější režisérkou byla bezpochyby Berte Helene Amalie Riefenstahl   

• noviny

-       cenzura novin zajišťuje, že pouze ty zprávy, které chcete, aby lidé četli, jsou dostupné veřejnosti

-       členové určité politické strany psali mnoho článků pro tisk a tím zajistili pozitivní obraz strany

-       mnoho novin bylo zakázáno.  

Záštitu a kontrolu nad správným obsahem, formou a tokem informací mělo Ministerstvo pro lidovou osvětu a propagandu. V roce 1933 se říšským ministrem veřejné osvěty a propagandy stal Joseph Göbbels.  

V Sovětském svazu existoval Agitprop. V Sovětském svazu nad propagandou dohlížel Direktoriát pro propagandu a agitaci vedený Alexandrem Sergejevičem Šerbakovem. Prostřednictvím Sovětského svazu bylo i Československo po roce 1948 zasaženo touto formou propagandy. Následky, resp. její dopady známe všichni, jen jsme je opět nějak zapomněli.  

Aby bylo zasažené publikum co největší, je potřeba přizpůsobit sdělení nejnižšímu společnému jmenovateli ve skupině, proto musí být propaganda jednoduchá a snáze pochopitelná. Jednoduchá, dobře srozumitelná lež, vždy porazí složitou pravdu. Na druhou stranu čím méně obsahuje sdělení podrobností, čím je jednodušší, tím více musí být citově zabarvené. Informace by měly být vyváženy, např. sympatiemi, antipatiemi, láskou, nenávistí, sexualitou, či strachem. Tato citově zabarvená sdělení získávají na síle, pokud osloví představivost adresáta. Bývají proto zabaleny do jednoduše zapamatovatelných metafor či sloganů, které jsou často opakovány. Opakování je důležité pro získání a udržení adresátů na své straně (např. reklama, semináře, diskusní fóra, plakáty, propagační letáčky, bannery na internetu apod.). Chce-li propagandista, aby oslovená populace žádoucím způsobem myslela a cítila, je nutné vychovat ji podobně, jako to dělal Ivan Petrovič Pavlov se svými psy! V současnosti se může jednat o tradiční masová média (televize, rádio, tisk) a nová média (internet, sociální sítě). Důležité je také to, jakým způsobem jsou média užita, kdo je vlastní a spravuje a kdo kontroluje tok informací. Je tedy velkým nebezpečím pokud se do rukou jedné osoby nebo velice úzké skupiny lidí dostanou kumulativně - masově čtené periodikum, rozhlasová stanice, obchodní společnost vlastnící populární televizní stanici.