Začínám věřit

 Začínám věřit, že všechno zlé je pro něco dobré. Víte, když vám někdo říká „a fakt si seš jistá, že je to pro tebe to pravé, mně se to nějak nezdá“, musíte mu dokázat, že máte vlastní  hlavu a jdete do toho, i když vás od toho všichni zrazují.

Po nějakém čase zjistíte, že všichni měli pravdu a vy jste se prostě zmýlili. Cítíte se jako idiot, protože ostatní viděli dál, než vy. Je vám potom trapné před nimi skuhrat a nadávat, jak se to zkomplikovalo, protože jediné, co uslyšíte, bude: „já jsem ti to říkal/a“.

Ale jak se poprat s vlastním pocitem prohry? To jsem zatím nezjistila.

Nejhorší je, zmýlit se v lidech. To se mi teď stalo. Zapletla jsem se do jakési smyčky komunikace s člověkem, jejímž výsledkem se stala nekomunikace. Bylo to, jako když jeden mluví o voze a druhý o koze. Asi vzájemné nepochopení a následné odcizení se. A tak se stalo, že i nekomunikace je mezi námi vlastně komunikací. Přitom kolem sebe pořád kroužíme, jako dva nečepýření kohouti, ale ani jeden není schopen to nějakým způsobem uzavřít.

Zpočátku jsem si myslela, že to mezi námi není tak hrozné a máme jakž takž příměří, ale pak jsem od někoho jiného zjistila, že jsme v otevřené válce! A něčí kapitulace v nedohlednu. Takto to trvá už asi třetí měsíc a je to hrůza. Představte si, že to nespravily ani Vánoce! Mnohokrát jsem si představovala scénu, jak si tzv. promluvíme, všechno si vyříkáme a potom si s brekem padnem kolem krku. Pravda, představa to byla bizarní.

Časem možná napíšu další článek, jak se situace vyvíjí. Zatím jediné, co mě napadá, jako pro mě vhodné řešení, je scéna z filmu Simpsonovi, kde Líza říká Marge: „Já mám takový vztek!“ A Marge klidně odpoví: „Jsi ženská, můžeš to v sobě dusit do smrti.“ A Líza si povzdechne: „Tak jo.“

Asi se pořád chovám podle stejného vzorce. Pořád opakuju ty stejné chyby a nejsem schopná se z nich poučit. Vždycky si myslím, že bude všechno super a v pohodě, ale ono není a já se pak hrozně divím. Zajímalo by mě, kdy budu těmto situacím předcházet. Ve čtyřiceti? Asi. Ale jak jsem napsala na začátku, všechno zlé je pro něco dobré (i když to zní hrozně) a třeba už za chvíli zjistím, že mě to někam „posunulo“. Jen doufám, že to nebude do psychiatrické léčebny.