Vytrvej!

Včera jsem v rámci výkonnostní prověrky absolvovala cyklovýlet, abych zjistila, jestli měla moje podzimní a zimní domácí příprava nějaký smysl, nebo jsem skoro třičtvrtě roku dělala všechno blbě a zbytečně.

Nešlo o nějakou zabijáckou trasu o délce stopadesáti kilometrů, ale spíš o první jarní provětrání kol. Když se mi podařilo vynulovat tachometr a aspoň trochu odprášit kolo, mohli jsme vyrazit. Konečně můžu venku ozkoušet funkční oblečení, které jsem během zimy koupila, napadlo mě. Pro rodinné příslušníky směšné cyklistické kraťasy (s nezbytnou měkkou vsadkou pochopitelně) byly sice už ozkoušené doma na rotopedu, ale je každému jasné, že doma v obýváku panují poněkud jiné povětrnostní podmínky, než venku. Nevěděla jsem, jestli není trochu odvaha vyrazit v dubnu na kole už v šortkách, ale jiné vhodné kalhoty stejně nebyly k dispozici, takže nebylo nad čím váhat.

Po prvních pěti minutách strávených na kole se mi samozřejmě začalo chtít na malou. Říkala jsem si, že to přežiju, protože za hodinu jsme doma. Slunce ještě vydatně svítilo a lidé v obcích, kterými jsme projížděli, ostošest okopávali a obdělávali svoje záhonky a minipolíčka.

První půlka naší zvolené trasy byla méně fyzicky náročná, tzn. jeli jsme skoro pořád z kopce nebo po rovince, takže s vynaložením minimálního fyzického úsilí jsme urazili vzdálenost aspoň pět kilometrů. Zde jsem zvlášť ocenila novou větrovku. Při sjezdu trvajícím déle než 3 minuty mi vždycky začne být chladno a začne mi téct z nosu. Musím si s sebou brát kapesník, jinak bych vypadala jako závodníci na běžkách, když po padesáti kilometrech dorazí do cíle a od nosu až pod bradu jim trčí soplový slint ve tvaru rampouchu. To sice nová větrovka neovlivní, ale aspoň neprofoukne.

Dál nás čekalo už jen stoupání do kopce s kratšími úseky k odpočinku. V okolí mého bydliště nemáte moc na vybranou, pokud chcete jezdit na kole. Všude je to z kopce do kopce a skoro žádná delší rovinka. Ať vyjedete na kteroukoliv stranu, vždycky vás nějaký pořádný kopec čeká.

Teď se konečně ukáže, jak jsem na tom s fyzickou kondicí po domácím tréninku. Jestli začnu hned při prvním kopci funět a zahltím se, je konec a budu si připadat jako vědec, který zjistí, že jeho celoživotní práce byl omyl. V mém případě ne celoživotní, ale třičvrtěroční. Naštěstí se nic takového nestalo. Možná to zní trochu samolibě, ale já se prostě musím pochválit. Jelo se mi moc dobře a s počtem odjetých kilometrů, a s pořád nepřicházejícím totálním vyčerpáním, mi sebevědomí narostlo do rozměrů velikosti černé díry. Je pochopitelně špatně, rozhodnout se rekreačně sportovat a hned při první akci se totálně odrovnat a přepálit tempo tak, aby se člověk nemohl následující tři dny hýbat. O to víc jste potom rádi, když se této chyby vyvarujete.

Nejhorší kopec mě ještě čekal. Stoupání zde začalo už na výjezdu z obce. Hlavně aby mě nepředjel nějaký zdejší domorodec důchodce na skládačce, říkala jsem si. Nepředjel, protože tam žádný nebyl. Celkově jsme za celou cestu nepotkali žádného cyklistu obecného.

Při výjezdu na obávaný kopec zvaný Spálenisko jsem si samozřejmě přehazovala na lehčí převod. Už to vážně nebyla legrace. Kopec je na hlavní silnici a okolo projíždějící auta také nejsou ideální. Tep i dech se zrychluje a přede mnou ještě kus. Musela jsem myslet na cyklisty na Tour de France, na jejich vrchařskou prémii a komentář Roberta Bakaláře. Když ten kopec vyjedu, žádnou prémii sice nezískám, ale jako motivace je to dobrý způsob. Hlavně vytrvat, vytrvat a makat, makat, makat. Vzpomněla jsem si také na našeho tělocvikáře, jak na nás svým ryčným hlasem řval za zvuků písní Daniela Landy: „No maké, maké, děléééé! A jedu, jedu, makám, makám, neflákám se!“ když jsme skákaly na balonech a měly si tak uvolnit záda. Řval na nás jako by snad šlo o box nebo vytrvalostní běh.

A konečně posledních pár metrů a mám to za sebou. A hrdý budžes vytrval. Domů už jen asi dva a půl kilometru, to se zmákne. Takže celkové resumé bylo výborné. Nejsem samozřejmě žádný Lance Armstrong, ale je dobré občas zjistit, že už nejste bábovka, zvlášť pokud jste tou bábovkou někdy v minulosti byli (já například skoro celou základku, ale to už je dávno). Sportu zdrar!