Stěhování do prokletého pokoje

Na našem privátě máme prokletý pokoj. Kdo v něm začne bydlet, je téměř jisté, že se do roka odstěhuje.

Myslela jsem, že se mi tento osud vyhne, ale i tak si mě po víc jak dvouletém obývání našeho brněnského bytu prokletý pokoj našel. Od začátku svého nastěhování jsem bydlela ve „stabilní“ části bytu, mezi lidmi, kteří bydlí v bytě už delší dobu, a na nic jsem si nestěžovala, až na pár maličkostí. Jenže asi před čtrnácti dny za mnou přišla spolubydlící S. z prokletého pokoje s tím, že už za žádnou cenu nechce bydlet s druhou spolubydlící M. z prokletého pokoje, a požádala mě, jestli (když si s tou druhou M. tak rozumím), bychom se nevyměnily. To znamenalo, že já bych na tom prodělala jak prase, protože bych se musela přestěhovat do za a) menšího pokoje, za b) pokoje bez balkonu a za c) pokoje, kde je větší vedro a jdou špatně zavírat dveře. Ale nevadilo mi to, protože stejně nás už před časem se spolubydlící M. napadlo, že by bylo lepší, kdybychom mohly bydlet spolu v jednom pokoji, a dokonce jsme to navrhovaly, jenže plán ztroskotal kvůli mé dosavadní spolubydlící T. z důvodů, které je zde zbytečné vypisovat, ale zkrátka nechtěla bydlet se spolubydlící S.

Spolubydlící S. byla přesvědčená, že spolubydlící M. je ďábel, kvůli kterému se nemůže v klidu učit, spát a mít svůj klid, a navíc používá tolik kosmetiky, takže ji po ránu budí „smrad z těch jejích parfémů“, takže přestěhování je nevyhnutelné. Nakonec spolubydlící T. souhlasila, že tedy bude bydlet se spolubydlící S. (vypadalo to totiž, že spolubydlící S. by byla schopná spolubydlící M. zavraždit, takže se T. možná obětovala kvůli všeobecnému blahu) a já jsem se přesunula do prokletého pokoje. Za hodinku a půl jsme měly obě přestěhované svoje věci i s nábytkem. Spolubydlící S. na tom nebývale vydělala, jelikož teď má větší pokoj s přístupem na balkon,(který se ale teď opravuje a nemůže se na něj chodit, ale až to bude hotové, bude to opravdová pohodička), a zbavila se nepohodlné spolubydlící, čili si vydupala přesně to, co chtěla.

Prokletý pokoj má jedinou výhodu v tom, že je v něm lepší koberec. Nyní se v něm tak trochu mačkáme se spoluybydlící M., se kterou vycházíme naprosto bez problémů, (takže náš přátelský vztah vyvažuje všechny nevýhody prokletého pokoje) a s orbitrekem, který jsme si napůl pořídily. Vůbec si o ní nemyslím, že je ďábel, ale není pochyb o tom, že se spolubydlící S. si prostě „nesedly“.

Asi za dva dny poté, co jsem začala bydlet v prokletém pokoji, přišla spolubydlící M. s nabídkou na bydlení v úplně nově zrekonstruovaném krásném bytě a netrvalo dlouho a jely jsme se do toho bytu podívat a za dalších pár dnů, bylo jasné, že se budeme stěhovat. Prokletý pokoj opět způsobil, že se jeho obyvatelé vystěhují. A to se děje už poněkolikáté. Další čtyři obyvatelé dalších dvou pokojů si v nich žijí už aspoň 4-5 let, ale v prokletém pokoji se lidé střídají i méně než po roce.

Ale mně a mé spolubydlící M. je už prokletý pokoj úplně šumák, protože za pár týdnů se už přestěhujeme do našeho nového bytečku, kde to bude vonět kosmetikou a kde bude trůnět orbitrek.

Paradoxní je, že po půl roce oprav, (kdy nás skoro každé ráno budil randál, jako by vám řezali rovnou do hlavy, a bůhvíco ještě), začíná panelák vypadat k světu a my se z něj stěhujeme. Zajímalo by mě, jestli někdo z nových obyvatel prokletého pokoje prolomí jeho prokletí a vydrží v něm bydlet déle než jeden rok.