S notami nebo bez?

Je třeba to tady zase trochu oživit. Poslední půlrok nestál za nic, co se mé fantazie týče. Bylo to samé, měla bych něco napsat, ale žádný nápad nepřicházel. Tak jsem si řekla, že to konečně prolomím (aby mi tady ten blog úplně nezrušili).

Co si myslíte o improvizaci? Já jsem si vždycky říkala, tak to není nic pro mě, neumím to, nikdo mě to neučil , to je něco tak pro nějaké jazzíkáře. Lidem, kteří to uměli, jsem záviděla. Jak, jak to dělá, že najednou ví, co má zahrát a ono to tam pasuje? Jak může vědět, že tyhle tóny, budou ono? Ale nelámala jsem si s tím nijak víc hlavu. Ve škole to po mě stejně nikdo nechtěl. Na improvizaci se nejčastěji narazí jen tak mimochodem, nikoli v hodině harmonie.

Když mi bylo devatenáct, dostala jsem nabídku hrát na příčnou flétnu v kapele. Chápete to, v opravdické kapele. Na první zkoušku jsem šla s myšlenkou, no to bude trapas, vždyť já když nemám noty, tak jsem vedle jak ta jedle. Bušilo mi srdce. Když vám řeknou, sejdeme se v tolik a tolik na vysokoškolských kolejích a něco zkusíme, je vám jasné, že budete podrobeni zkoušce. I když se snažíte naznačit, že s takovým „volným hraním“ nemáte vůbec žádné zkušenosti, odbydou vás, ale to bude dobrý. Nevím, jak mi ti dobří lidé mohli tenkrát tak věřit, když jsem byla úplné dřevo.

Sešli jsme se, dva kytaristi, které jsem sotva znala a houslistka, kterou jsem neznala vůbec a že budeme tedy něco hrát. Napoprvé to skončilo fiaskem, ale hůř pro houslistku – později jí bylo oznámeno, že v naší kapele musí skončit. Přišla další a taky zpěvačka samozřejmě.

Mně se alespoň podařilo vysvětlit, že ke hře prostě potřebuju noty – kuličky před sebou, které mi řeknou co a jak. Nastalo období zapisovací a gumovací, které vystřídalo období zapamávatovací, protože na koncertních pódiech nezbývalo místo pro stojan s notami. Byli jsme rádi, že se tam vleze nás pět, a ne se tam mačkat ještě s nějakým stojanem, který beztak jen všem posluchačům ukáže, že máte asi s něčím problém, když potřebujete stojan.

Po dvou letech hraní se něco zlomilo. Jako bych to konečně rozlouskla. Došlo mi, vždyť já noty nepotřebuju. Stačí první tón, ne? Došlo k tomu na jedné z posledních pořádných zkoušek. Prostě tak nějak začnete hrát, pustíte prsty a ono z toho vždycky něco vyleze a třeba to i dobře zní. Vytváříte melodii tak, jak vás zrovna napadne. Horší potom je, když se nějaký z těch dobře znějících nápadů snažíte zopakovat, protože se vám to tak líbilo, že by se to dalo použít pokaždé (například v sólu), ale už si nemůžete vzpomenout, co jste to tam vlastně hráli. Někdy se podaří aspoň část vylovit, jindy to necháte plavat, protože přijdou další nápady. Jenže v momentě, kdy jsem jako by přestala potřebovat noty, naše kapela přestala aktivně hrát. Bohužel. Není to nic definitivního, ale dá se očekávat, že se něco podobného stane, když se část kapely odstěhuje na druhý konec republiky.

Může vás někdo takto hrát/improvizovat naučit ve škole? Nevím. Na škole jsem třeba nechápala, proč klavíristi a varhaníci improvizaci mají a my dechaři a smyčcaři ne. Někdo situace znalý by mohl říct, že prostě dechaři a smyčcaři můžou přece hrát v hodině komorní hry, mají tuto zvláštní hodinu, kde se něco zajímavého učí a proto klavíristi a varhaníci mají zase improvizaci, protože ji prostě potřebují. Ale je někde napsáno, že ostatní ji snad nepotřebují?

Na druhou stranu si myslím, že není špatné objevit si to kouzlo volné hry sám. Když nám někdo ve škole řekne přesně co a jak, připraví nás o tzv. aha-zážitek, a to je přece škoda, ne?