Prázdný dům

Když jsem byla v léčebně třináctý den, přišla za mnou odpoledne vrchní sestra a oznámila mi, že mám na vrátnici návštěvu. Dost mě to překvapilo. S nikým jsem totiž nebyla domluvená, že mě přijde navštívit.

„Nevíte, kdo to je?“ zeptala jsem se nejistě. „Nějaká ženská,“ odpověděla stroze vrchní sestra a odešla. Paní Vilma začala poskakovat na posteli a prozpěvovat: „Paní René má návštěvu, paní René má návštěvu!“ A pořád dokolečka. Její hlas byl zřetelně slyšet, i když už jsem byla na chodbě. Cestou k vrátnici jsem přemýšlela, kdo by to tak mohl být. Že by nějaké rodinné překvapení? Pak mě napadlo, že možná půjde o nějaký omyl a návštěva vůbec nebude pro mě. Když už jsem byla skoro na místě, došlo mi, že nejsem moc upravená. Rozhodně jsem nevypadala nijak reprezentativně, i když komu na tom v léčebně záleží?

Vešla jsem do chodby vedoucí k vrátnici a na jejím konci jsem uviděla mladou ženu, spíš ještě dívku. Její tvář mi ale nic neříkala. Nejistě postávala a rozhlížela se kolem. Vypadala jako typická šedá myška, která je nejradši, když je neviditelná. Jak jsem se k ní postupně přibližovala, dokonce jsem něco jakoby krysího zahlédla v rysech jejího obličeje. Mozek, který v poslední době nebyl zatížen žádnou intelektuální činností, mi začal pracovat na plné obrátky. Kdo to krucinál je? Že by nějaká moje bývala žačka? Za celou svou desetiletou učitelskou kariéru mi prošlo pod rukama dost žáků, ale že by jich bylo tolik, že bych si nevzpomněla na kdysi známý obličej? V duchu jsem se připravovala na trapas, který se nezadržitelně blížil. Ona mě srdečně pozdraví, ale já nebudu vědět, kdo to je a budu se muset přihlouple zeptat, s kým mám tu čest. Nicméně skutečnost, že jsem na sobě měla jen šedé tepláky a starou mikinu a moje vlasy by už také potřebovaly umýt, byla teď úplně jedno. Moje návštěvnice nevypadala o moc lépe. Sice na sobě neměla tepláky a pantofle, za které by se nemusela stydět leckterá důchodkyně, ale její outfit vypadal jako nejspíš pořízený v charitě. Na poslední chvíli jsem v paměti dolovala tváře všech svých žáků, ale tahle tam prostě nebyla.          

Došla jsem přímo k ní. Mladá dáma se pokusila o úsměv. Vycenila přitom drobné zažloutlé zoubky a mě jen napadalo, že opravdu vypadá jako krysí mládě. „Dobrý den, paní Eskilssonová,“ pozdravila mě ta mladá dáma nejistě. „Dobré odpoledne,“ opáčila jsem a tázavě jsem si ji prohlížela a čekala, s jakou na mě přijde. „Dovolte mi, abych se představila,“ začala neznámá strojeně a mě jen napadlo, že už si dovolila, „jmenuji se Hana Sweglerová,“ dodala a podala mi ruku na pozdrav. Zmohla jsem se jen na: „Těší mě, René…“ zbytek totiž zanikl v dalším Haniném proslovu. „Vyhledala jsem vás, abych od vás zjistila víc o vašem panu manželovi,“ vyhrkla. O kousíček ustoupila dozadu, jako by snad čekala, že zařvu: „A ven!“, ale to jsem pochopitelně neudělala. Z její strany jsem vycítila něco jako strach, protože celou tuto větu pronesla tak, jako by si ji předtím několikrát nacvičovala před zrcadlem. To se mě ta dívka snad bojí? Ovšem hned jak řekla „panu manželovi“, všechno mi bylo jasné. Zase jedna z těch, co se pokouší mámit ze mě informace o Anttim, tedy spíš o jeho nemoci a smrti. Ne že by jim šlo o jeho hudbu. Znovu mi došlo, jak jsem naivní. V duchu jsem se musela sama nad sebou uchechtnout. Já husa si myslím, že jde někdo za mnou, že snad nějaká bývalá žačka přišla po letech navštívit svou oblíbenou učitelku a mezitím jde zase o Anttiho – věhlasného skladatele elektroakustické hudby.                                                                      

„Můj manžel zemřel před víc jak půl rokem, co konkrétně chcete vědět? A kdo vám řekl, že jsem tady?“ chtěla jsem zjistit. To Hanu poněkud znejistělo. Už zjevně neměla připravenou žádnou nacvičenou frázi na moje otázky. Uvědomila jsem si, že jsem to řekla možná moc autoritativně a ještě víc Hanu vylekala. Potom z ní konečně vypadlo něco kloudného. „Prosím neobávejte se, kontakt mi na vás dal ředitel gymnázia v Rostocku. Dozvěděla jsem se, že tam pracujete,“ odpověděla Hana. No jo, náš Karel, napadlo mě.  „Už tam nepracuju, ale to nevadí, povídejte dál,“ vybídla jsem Hanu. „Chtěla bych totiž o vašem manželovi napsat svou závěrečnou práci na akademii,“ odhalila najednou Hana pravý důvod návštěvy. Vytřeštila jsem na ni oči. „Závěrečnou práci?“ opakovala jsem nechápavě.        

„Ano, takový životopis a shrnutí jeho díla. Víte, moc jsem ho obdivovala už za jeho života. Jeho hudba mi přišla vždy tak průzračná, čistá,“ začala pět ódy na Anttiho dílo. Mluvila a mluvila, aby mě přesvědčila. Bylo vidět, že toho už ví opravdu hodně. Nechala se prostě unést. Najednou začala hovořit o jeho skladbách se zvláštním zaujetím a oči se jí trochu zamlžily. Jako by jí najednou vůbec nedocházelo, že pořád stojíme na vrátnici léčebny. Byla s Anttiho tvorbou velmi dobře obeznámena. Dokonce tak dobře, že začala z tašky vytahovat jednotlivé partitury, až mi zůstával rozum stát nad tím, kde je vzala. Bezděčně jsem hleděla na tu spoustu papírů s grafy skladeb, kterým jsem se nikdy ani nepokoušela porozumnět, a už jsem ani nevnímala, co na mě Hana chrlí. Ukazovalo mi to jen jedno: že jsem byla manželkou vynikajícího, téměř geniálního skladatele, což mi nyní jen připomínalo vlastní ubohou průměrnost.