Patnáct minut slávy

Každý si někdy prošel obdobím, kdy ho čekala nějaká nepříjemná zkouška, na kterou se musel dlouho připravovat. Tento článek bude o tom, jak probíhal den D u mě.

Od konce minulého školního roku jsem se pomalu připravovala na svůj nejdůležitější koncert za celou dobu trvání mého studia. Začalo to výběrem repertoáru. Člověk se tak nějak smíří s tím, co tedy bude na tom veledůležitém koncertu hrát. Je třeba brát na vědomí, že ten den patří jen jemu, a tak se na to chce co nejlépe připravit. Když se zamyslí nad tím, jaké skladby si může dovolit, zjistí, že je ve výběru docela omezený.

V prváku, při sledování absolventských koncertů starších studentů, jsem si vždycky říkala, ty jo, co asi budu hrát na absolváku já? To bude muset být pecka. Na konci minulého roku jsem zjistila, že to zase taková pecka nebude, respektive nebude to prvoplánově skladba na efekt. Tu skladbu jsem dokonce v nižších ročnících neměla moc v oblibě, když jsem ji slýchávala hrát starší spolužáky. Ale když jsem ji začala cvičit, zjistila jsem, že není tak špatná a dá se v ní najít dost pěkných míst.

Zkrátka poslední rok studia utekl jak nic (i když ještě není úplný konec) a najednou byl ten den D tady. Vždycky jsem si říkala, jaké to je hrát na vlastním absolváku a při tom zamyšlení mě zvláštně zamrazilo. Ale uklidňovalo mě, že je to ještě pořád daleko. A najednou to bylo tady. X měsíců příprav, cvičení, shánění šatů a už nebyl čas vůbec na nic. Před sebou jsem viděla hodiny, na jejichž ciferníku ručičky nemilosrdně ukrajují čas, který mi ještě zbývá na přípravu. Pořád jsem se sebe musela v duchu ptát: Je možné, že je to už zítra (za hodinu, za půl, ježiši už jde ten přede mnou). A poslední věta: On už dohrál a teď jdu já! Okamžik, kdy mi definitivně docvaklo, že už není úniku, přišel ve chvíli, kdy se mě klavíristka, která mě doprovázela, zeptala: Jdeme? A musely jsme jít, předstoupit před narvaný sál a hrát jako o život.

A najednou to bylo pryč. Prostě hraju, hraju, první, druhá, třetí věta a fíííí, sonáta je pryč. Úklona, rozdat květiny a vypadnout do zákulisí. Doslova patnáct minut slávy. Člověk se na to tak dlouho připravuje a pak je to během chvilky za ním. Celý večer pak tak rychle uteče, že se nestačí divit. Všichni mu gratulují, dávají krásné květiny, čokoládové bonbóny a nešetří přitom úsměvy a slovy chvály. Člověk potom zjistí, že sedí už v poloprázdné hospodě a říká si: To je ono? Takhle to vypadá po mém absolváku? Nic moc teda. Než se rozjede nějaká pořádná zábava, všichni se sbalí a odejdou, protože musí zítra do školy. To je nevýhoda mít absolvák uprostřed týdne.

 Když jsem se na druhý den ráno (byla středa) vzbudila, nebylo to vůbec podle mých představ. Vždycky jsem si myslela, že po absolváku vstanu nejdřív v jedenáct. Spát jsem šla po třetí hodině ráno a když jsem otevřela oči, bylo teprve za pitomých deset osm! Moje tělo si myslelo, že je bůhvíjak odpočaté a nechtělo znovu usnout. Strávila jsem další hodinu převalováním se v posteli, až jsem uznala, že nejlepší bude, když vstanu a dám si sprchu. To je teda ostuda, vstávat tak brzo po vlastním absolváku.

Měla jsem v hlavě jak vymeteno, ale nikoli z alkoholu. Jako by mi ještě vůbec nedocházelo, že už to mám za sebou. Hodiny strašně rychle ubíhaly a já jsem neměla co na práci. Bylo to prostě za mnou. Dobu až do pozdního odpoledne jsem strávila zevlováním. Jen jsem prohlížela všechny možné i nemožné stránky na internetu a přitom zbaštila skoro celý kornoutek vynikajících belgických pralinek, které jsem dostala. Bylo prostě fajn nedělat nic.

Odpoledne jsem konečně vytáhla paty z bytu, protože jsme šly s kamarádkou kupovat dárek pro našeho kolegu spolužáka, kterého jeho absolventský koncert čekal ve čtvrtek. Konečně mi začalo pomaličku docházet, že už je po všem. Musím říct, že ten pocit, kdy si člověk začne doopravdy uvědomovat, že to z něj spadlo, u mě trval velmi krátce. Přesněji řečeno asi 48 hodin. Když totiž ve čtvrtek náš kolega absolvoval, začínala jsem mu už závidět, že ho ten opojný pocit teprve čeká.