Morčecí farma

Mám rok volna (myslela jsem, že budu studovat, ale nějak to nevyšlo), a tak vymýšlím kraviny. Ale nebojte, nejsem nezaměstnaná, každý den chodím do práce. Ale o mé práci zase jindy. O jednom březnovém víkendu, když tatínek vynášel starou modrou klec na drobné zvířectvo s tím, že ji dá strejdovi, mě prostě napadlo: obnovím chov morčat!

Abyste rozumněli: nikdy jsem nebyla žádný chovatel, který by měl plnou králíkárnu a morčata rozdával. Asi ve čtvrté třídě jsem své rodiče ukecala na pouhé jedno hladkostrsté morčátko od kamarádky. Vybrali jsme se ségrou černo-rezavého Wildu, kterého si hned po přinesení domů oblíbila i maminka, která byla ze začátku proti. Prostě byl to náš mazlíček. Bohužel ani ne po dvou letech nás opustil, zemřel na nějakou virózu. Nějakou dobu jsme za něj náhradníka neměli, ale v šesté třídě mi kamarádka řekla, že mají zase mladá morčata, jestli nechceme. A tak jsme zase se ségrou šly, v ruce nachystanou papírovou krabičku na Williama II. Tentokrát byl černo-rezavo-bílý, ale byl mnohem plašší, než jeho předchůdce. Také se z něj stal miláček rodiny a vydržel s námi skoro sedm let, což je už úctyhodný věk.

Tenkrát jsem chodila krást hobliny na podestýlku do místní farmy (ještě tam nebyl plot ani psi). Vzala jsem s sebou tři igelitky, v klidu si došla kousek za barák na farmu, napěchovala igelitky voňavými hoblinami a měla jsem na několik týdnů s podestýlkou vystaráno. Seno jsme taktéž zadarmo nabrali u babičky. Jenže od té doby se mnohé změnilo. Moje kamarádka ze základní školy už morčata nechová, farma je oplocená, bez hoblin navíc se psy a nemám žádného dodavatele sena. Ale to je zatím vedlejší.                                                                                                                                              Hledáním chovatelů na internetu jsem narazila na informaci, že proběhne výstava morčat v Prostějově. Vydala jsem se tam na čumendu a taky jsem posbírala pár kontaktů na chovatele. Mezi nimi byla i paní z Brna, takže jsem se jí zeptala, jestli neplánuje nějaké vrhy a plánovala! Rozetí samička a její frajer si spolu už prý „něco začali“, jen ještě není poznat březost. Domluvila jsem se s paní na návštěvě a za pár dní jsem byla ohromena jejím morčecím paneláčkem. V menších kotcích byly pohromadě skupinky „párečků“, „mimin“ a „mazlíčků“ plemen hladkých, rozetových a skinny. Paní Lada mi všechny detailně představila a řekla, že jestli bych chtěla, tak skinníci ještě nejsou zadaní. Znáte skinny morčata? Poprvé jsem je viděla na výstavě, kde je měli v plastových přepravkách, takže skinníci, kteří se choulili k sobě, vypadali jako nějaká svačina. Jsou to zvláštní stvoření. Mají jen pár chlupů na nose, jinak jsou holí. Nenapadlo by mě, pořídit si skinníka. Ale když mi paní Lada dala do ruky jedno skinny mimino, byla jsem překvapená, jak přítulné a milé to zvířátko je. A taky pěkně hřeje. Vypadalo jako malá kravička. Ale zůstala jsem věrná svému původnímu rozhodnutí, pořídit si jednu nebo dvě rozetové samičky.                                                                                                                                                        Za další dva týdny přišla dobrá zpráva. Samička je těhotná, takže už budeme jen čekat, co se narodí. Mělo by to být ke konci května. Přeju si, aby vše proběhlo v pořádku, samička (prvorodička) to zvládla a její potomci taky. Na internetu se dívám po výbavě do klece a divím se, jaké různé sruby, dřevěné domečky a plastové záchody se dají do klecí pořídit. Pokud vše dobře dopadne, přibudou o velkých prázdninách do naší domácnosti jeden nebo dva morčecí kamarádi a kdoví, třeba v průběhu let nezůstane jen u těch dvou a já budu mít vlastní farmu plnou těchto úžasných zvířátek.