Mešuge sny

Vykračuju si v Brně po Horově ulici jen v zeleném tričku na spaní s trapným nápisem a černých lodičkách jako by nic. Nemám na sobě žádné kalhoty. Je krásný slunečný den.

Vtom si všimnu, že naproti jde náš dirigent-učitel ze školy. Slušně ho pozdravím „dobrý den,“, ale on se jen uchechtne a řekne: „vypadáš fakt děsně,“ a mizí s černou kabelou přes rameno. Taková reakce se dá pochopit, když vypadám, že mi úplně hráblo.

Nebo další: moje sestra porodí 3 nádherná černobílá koťátka. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Není to paráda? Jedno kotě si vezmu do dlaně, abych si ho pochovala, ale spadne mi na zem a je po něm. Sestře to nevadí, ale jejímu příteli ano a pořádně mě seřve. Vždyť jsem jim zabila jejich dítě!

Nebo jiný : ve škole mi naše třídní učitelka oznámí, že moje maturita z hudební teorie je neplatná a budu ji muset složit znovu. Ale proč? A jaktože jenom já? Co ti ostatní, co maturovali? A jaktože neplatná? Jak na to přišli po dvou letech? S hrůzou v očích přemýšlím, co si pamatuju z kontrapunktu, z hudebních forem a z toho nejhoršího: z harmonie! Nic. Nemám sebemenší nárok to znovu udělat.

Nebo:  z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se rozhodla obejít pěšky celou Českou republiku po obvodu státních hranic. Chodím přes různé lesy, po různých stezkách s batohem na zádech, ale má to jen jednu drobnou vadu na kráse – všude jsou německé nápisy a nikomu nerozumím. Pak konečně potkám nějakou ženu ze Slovenska, která mi oznámí, že se nacházím v Rakousku. Do toho si uvědomím, že jsem na jedné lavičce zapomněla tašku, ve které byly všechny moje věci. Vracím se pro tašku tou samou cestou, ale vypadá to tam úplně jinak. Prostě katastrofa. Jsem sama v cizí zemi a ani nevím, jak jsem se v ní ocitla.

Většinou se vzbudím a s úlevou zjistím, že to byl jen sen. Ale pořádně praštěný. Kam na to chodím? Přemýšlím, jak se takové nesmysly můžou v mé hlavě zrodit. Sigmund Freud by měl radost.