Co všechno vydrží desetileté dítě

Vzpomínka na jeden víkendový pobyt mezi vojáky, který jsem absolvovala jako desetiletá.

Často mě napadá, že dítě v některých situacích vydrží mnohem víc než dospělý. Poslední dobou jsem o tom stále víc přesvědčená.

Ve třetí třídě nás učila paní učitelka, která zároveň vedla turistický kroužek. Často nám v hodinách vlastivědy nebo češtiny vykládala o tom, kde všude s „turisťákem“ byli, na kolik hor už vylezli a jak je to na jejich výletech super. Když jim zbylo místo v autobuse, ptala se i nás menších děcek, které jsme v „turisťáku“ oficiálně nebyli, jestli bychom nechtěli jet. Jednou byl naplánovaný víkendový pobyt ve vojenském prostoru v Hamrech, a jelikož na něj jela moje o rok starší nejlepší kamarádka (velmi rozumná na svůj věk), ukecávala jsem rodiče, aby mě na něj pustili taky. Souhlasili jen díky tomu, že jela ona a mohla na mě tzv. dohlédnout.

V pátek odpoledne nás její maminka zavezla do vojenského prostoru. Měly jsme s sebou jen spacáky, nějaké náhradní oblečení a hygienické potřeby. Spát jsme měli všichni pohromadě (s výjimkou dospělých vedoucích) ve velkém dřevěném srubu na dřevěných pryčnách. My „maloši“ jsme museli spát dole a dospívající omladina (od 13 výš) si zabrali horní část, na kterou se lezlo po žebříku. Celkem asi 30 děcek v jedné místnosti. Když se nad tím zamyslím, vypadalo to tam jako v koncentračním táboře. Po stranách srubu byly dřevěné regály, kam jsme si mohli dát batohy.

Na „záchod“ jsme měli chodit do dřevěných vojenských latrín, které neměly ani dveře. Byl to vlastně obrovský suchý smradlavý záchod oddělený jen přepážkami. Vím, že teď bych se k takovému zařízení nepřiblížila blíž než na vzdálenost sta metrů. Musím přiznat, že jsem se na tomto „záchodě“ snažila vykonat potřebu jen jednou. S kamarádkami jsme se domluvily, že si budeme navzájem hlídat, aby nikdo neočumoval, ale v tom odporném puchu a mezi všudypřítomnými mouchami to prostě nešlo. Došly jsme k závěru, že lepší bude chodit čůrat někam do přírody. Já jsem ale z těch šílených latrín asi prodělala šok, protože mi pak dělalo problém vyčůrat se i mimo ně (třeba v lese). Jenže protože jsem pak následující dva dny skoro nic nepila, nebylo vlastně co čůrat. Přesně tak. Nikdo nás předtím totiž neupozornil, že bychom si třeba měli vzít aspoň nějaké vlastní pití. Během víkendu jsme se mohli napít jenom při snídani, obědě a večeři a to bylo opravdu málo, nehledě na to, že to byl nějaký přeslazený černý čaj. Přes den byla jídelna zavřená a k vodě z umývárny jsem neměla důvěru. Vlastně bych si ji neměla ani do čeho načepovat. Takže jsem denně vypila jen asi půl litru nějakého pochybného černého čaje, který, jak všichni víme, se ani do přijatých tekutin nepočítá, protože odvodňuje. Ale jak říkám, dítě vydrží hodně, takže mě kupodivu ani netrápil pocit žízně. Jedli jsme z hliníkových ešusů. Jídla bylo oproti pití hodně a dalo se i jíst.

Umývárna na tom byla o něco lépe než latríny. Aspoň to v ní nesmrdělo. Zuby jsme si čistili v plechových korytech v úplně ledové vodě. Pamatuju si, že se mi tam jedna třináctiletá holka smála, že mám zubní pastu Perlička. No nic. Neměla jsem ji za to ráda. Pořád jenom machrovala a asi si myslela, že tam sbalí nějakého staršího kluka nebo rovnou vojáka.

První den po příjezdu jsme si s paní učitelkou a ještě nějakými vojáky prošli část vojenského areálu. Vojáci nám ukazovali například jakousi ohořelou ruinu, o které tvrdili, že se při cvičení normálně celá zapálí a oni skrz ni pak musí například proběhnout atd. Večer jsme měli volnou zábavu. Jednoduše jsme blbli v našem srubu. Patnáctiletou dceru naší paní učitelky přišel navštívit jeden mladý voják a přemlouval ji asi tři hodiny, aby s ním někam šla. My maloši jsme z toho samozřejmě měli ohromnou srandu. Dcera paní učitelky naštěstí odolala. V jedenáct hodin večer se rozrazily dveře a do srubu vpochodoval legrační voják-kuchař a přísným vojenským hlasem nám oznámil, že si máme seřadit všechny svoje osobní věci podle velikosti a proběhne kontrola. Samozřejmě to byla sranda. Pak nám už normálně řekl, že máme jít spát.

Druhý den byl opravdu výživný. Dopoledne pro nás byla nachystaná jakási stezka všestrannosti. Ve dvojicích jsme měli chodit k jednotlivým stanovištím a plnit nejrůznější úkoly. Dozorci vojáci nás pak podle toho, jak rychle nebo dobře jsme úkol zvládli splnit, obodovali. Musím říct, že to bylo velmi zábavné. Odpoledne nás čekalo to nejnáročnější z celého víkendu. Měli jsme běžet orientační závod, v jehož rámci jsme měli i vleže střílet ze vzduchovky! Svoje číslo jsem si nechala napsat fixou na tvář a naivně jsem si myslela, že to potom vodou lehce umyju. Vypouštěli nás po asi minutových intervalech a my měli běžet tři kilometry lesem. Samozřejmě celé v kuse to neuběhl nikdo. Mě ale předběhla ta pitomá nafoukaná třináctka! Bylo mi to asi v tu chvíli jedno. Když jsem se proplahočila celá zpocená lesem (znovu uvádím, že to bylo po dni, během kterého jsem skoro nic nepila), čekala na mě vzduchovka. Měla jsem tři pokusy na to, abych vleže trefila malinký terč. Kluk, který nabíjel vzduchovku slepými náboji (tedy aspoň doufám, že byly slepé), se mi ale neobtěžoval říct, jak na to mám jít, takže jsem netrefila ani jeden terč a musela běžet tři trestná kolečka kolem jakési dlouhé železné tyče. Závod byl u konce, už ani nevím, kdo z děcek to celé vyhrál. Šla jsem si smýt svoje startovní číslo, jenže v umývárně nebyla zrcadla, takže jsem se nemohla přesvědčit, jestli jsem to umyla pořádně. Když jsem se ptala patnáctileté dcery paní učitelky, jestli je mi to číslo ještě vidět, řekla, že: „už to není skoro vidět,“ což mě uklidnilo.

Večer na nás čekala stezka odvahy. V úplné tmě jsme měli kdesi na poli chodit (ve dvojicích) od jednomu světýlku ke druhému a u každého si vzít barevný papírek, jako že jsme tam byli. U některých světýlek, což byly svíčky v zavařovací sklenici, na nás vybafl dokonale maskovaný voják, nebo nás dokonce přepadl zezadu. Divím se, že jsme si s kamarádkou (po dvoudenním zadržování stolice) nenadělaly do kalhot. Také věci, které se tvářily jako barevné papírky, byly zrádné. Jednou tak kamarádka sáhla do skleničky s horčicí a zamazala si celou ruku.

Po absolvování stezky odvahy jsme šli spát. V neděli ráno jsme měli už odjet. Všichni jsme v neděli ráno vstali a sbalili se. Nešel mi sbalit můj starý rozměrný spacák. Jaké bylo moje překvapení, když mi s ním pomohla právě ta nafoukaná třináctka, která se mi předtím smála! Tím si to u mě vyžehlila.

Všichni jsme se narvali do autobusu Karosa, který nás odvezl do naší vesnice. Organizátoři zřejmě nějak nevypočítali kapacitu, protože hodně dětí se doslova mačkalo v uličce jako sardinky. Konečně jsem mohla vystoupit a jít domů. Těšila jsem se, že se osprchuju a hlavně napiju. Doma nikdo nebyl, protože všichni slavili u babičky její narozeniny a pro mě se měl můj taťka vrátit až později, abych se mohla oslavy také zúčastnit. Když jsem se po návratu uviděla v zrcadle, docela jsem se lekla. Na tváři mi dosud červeně zářilo moje startovní číslo deset, vlasy jsem měla jako vrabčí hnízdo a smrdět jsem musela jak bolavá noha. V první řadě jsem se ale konečně důkladně vyčůrala a vy-----a. Následující sprchu jsem si vychutnávala jako nějaký luxus. I když vlastně po tom víkendu to luxus opravdu byl.

Tatínek si mě potom vyzvednul a zavezl za celou rodinou k babičce. Všichni příbuzní se mě vyptávali, jaké to tam bylo, a já všem odpovídala, že super, protože to že tam byla sranda a nenudila jsem se, převážilo i skutečnost, že jsem neměla jít kam na záchod. Když se na to teď s odstupem jedenácti let podívám, divím se, že jsem tam za a) nezkolabovala v důsledku dehydratace, za b) nechytila žloutenku a za c) nenastala u mě perforace střev v důsledku zadržování stolice. V tak úděsných hygienických podmínkách je to opravdu k nevíře. Proto si myslím, že dítě někdy vydrží víc než dospělý. Vím, že kdybych v současnosti celý den nic nepila a měla pak ještě běžet nějaký závod, zkolabovala bych zcela určitě.