Chuck Schuldiner (13. 5. 1967-13. 12. 2001)

13. května 2010 by se tento vynikající hudebník, skladatel a zakladatel metalové skupiny Death dožil věku 43 let. Škoda, že je to jen jedno velké „by“.

Také se vám stává, že ty nejlepší hudebníky objevujete až po jejich smrti? Poprvé jsem jméno Chucka Schuldinera zaregistrovala v lednu 2002 v časopise Report v rubrice Smrt si říká rock´n´roll, tedy měsíc a něco po jeho smrti. Zaujalo mě, jak zvláštně pan Petričko popisoval hudbu Death. Do té doby jsem o této kapele nikdy neslyšela, ale po přečtení tohoto článku jsem si řekla, že si nějakou jejich desku prostě musím sehnat. Za pár dní jsem už získala Symbolic, které naprosto splnilo moje očekávání. Nevím, jestli jste taky zažili něco podobného. Prostě se zajímáte o nějaký druh hudby, posloucháte různé kapely, ale pořád hledáte to „něco“, k čemu budete schopni se pořád vracet. Pak to „něco“ skutečně objevíte a prostě se zamilujete. Známý, kterému cd patřilo, mě varoval, že se mi to asi nebude líbit na první poslech, mě ale doslova mrazilo hned napoprvé. Nikdy jsem nic podobného neslyšela.

V Schuldinerově hudbě při každém poslechu najdete něco nového, čeho jste si předtím nevšimli. Je plná emocí, barevná, energická, výbušná, melancholická, přesná a samozřejmě tvrdá. Charakteristické jsou změny temp. Oceňuji, že Schuldiner nepracoval po formální stránce ve stylu sloka-refrén-sólo-sloka-refrén atp., ale členění různě střídal, nebo postupoval metodou tzv. zlatého řezu, kdy je vrchol skladby umístěn téměř uprostřed (např. skladba Individual Thought Patterns).

 Nemám ráda, když někdo háže všechny metalové zpěváky do jednoho pytle. Kdo nemá o metalové hudbě tak velký přehled, jednoduše označuje jejich zpěv za „blití“. V případě Chucka Schuldinera bych se takovému označení opravdu vyhnula. Jeho zpěv bych charakterizovala spíš jako specificky zabarvený chraplák. Když někdo zpívá tzv. „blitím“, není vůbec rozumět slovům. Chucku Schuldinerovi bylo vždycky rozumět, co zpívá. Posluchač si může všimnout jistých proměn v zabarvení hlasu na jednotlivých albech Death. Na albech Scream Bloody Gore a Leprosy je Schuldinerova barva hlasu velmi temná, jakoby hrdelní. Na albu Spiritual Healing se už začíná víc lišit, konkretizuje se.

Čtvrté Human je typově hodně podobné s předchozím, ale pořád převažuje temný témbr. Na tomto albu bych vyzdvihla skladbu Cosmic Sea, ve které se nachází povedené basové sólo a celkově mi hudební nápady v této instrumentálce připadají hodnotné natolik, že by se s nimi dalo pracovat i mnohem déle, než čtyři a půl minuty.  Další posun, jak skladatelský, tak hlasový, je vidět na albu Individual Thought Patterns. Zde si nelze nevšimnout „bublavé“ basy Steva DiGiorgia, kterého jsme mohli slyšet už i na předchozím albu. DiGiorgio je svým projevem naprosto jedinečný. Na desce Individual… mu byl dán velký prostor.           

Posluchačsky nejhezčí hlas má Schuldiner na albu Symbolic, které bych i z jiných hledisek hodnotila nejvýše. Z desky Symbolic na vás dýchne kovově chladná atmosféra, kterou podle mého názoru přesně vystihuje obal této desky. Mezi pecky patří skladba Crystal Mountain, kde Schuldiner zapojil i akustickou kytaru. V songu 1000 Eyes si posluchač zase dosytosti užije bubeníka Gena Hoglana, který „odťape“ celou skladbu na dvojšlapku, ale to u něj není žádným překvapením. Závěrečná Perrenial Quest celé album noblesně uzavírá. Text této skladby je temný, zkrátka o „neustálém hledání“. Chuck Schuldiner se zde s posluchačem loučí melancholickou vybrnkávačkou na akustiku.

Mezi předposledním a posledním albem The Sound of Perseverance je v barvě hlasu velký rozdíl. Hudebně je poslední deska dokonalá, ale už tolik nesouhlasím s hlasovým projevem. Schuldiner tu jako by moc tlačí na pilu a zní možná až trochu přiškrceně a převýškovaně. Vše ale vyvažují brilantní kytary. Povedená jsou například sóla v písních Moment of Clarity nebo Flesh and the Power it Holds. U první uvedené mám pocit, jako by se Schuldiner isnpiroval indiánskými melodiemi.

Děsivé je, že po vydání posledního alba The Sound of Perseverance řekl Schuldiner, že už neví, kam by se měla jeho hudba vyvíjet, a neuplynula ani tak dlouhá doba a onemocněl rakovinou. Nutno ještě dodat, že jeho posledním dílem byla práce na projektu Control Denied, kde už se neangažoval jako zpěvák, ale jen jako kytarista. Výsledkem bylo spíš power metalové album The Fragile Art of Existence. Po nahrávání této desky u něj ale propukla zákeřná nemoc, které i přes svůj mladý věk, 13. prosince 2001 podlehl.

Kdoví, jakých dalších skvostných hudebních zážitků bychom se od Chucka Schuldinera ještě dočkali, kdyby žil. Jisté je, že jeho odchodem přišel hudební svět o velkého hudebníka a skladatele.