Anémie

Být anemický znamená mít bledou pleť, být unavený a oslabený. Tento článek není lékařským shrnutím, ale jen zamyšlením nad tímto zdravotním problémem.

Trochu se vracím k tématu bledosti, o které jsem už dříve psala, ale teď to bude z jiného úhlu pohledu. Anémie neboli chudokrevnost může člověku zkomplikovat život. Od obyčejného praskání koutků u úst až třeba po neschopnost neomdlít v přeplněném autobuse, když si zrovna nemůžete sednout. Jednou jsem se doopravdy vyvrátila na cestě do Brna. Nějaká hodná slečna mě pak pustila sednout, takže jsem jí byla moc vděčná, ale od té doby mám strach, že se mi to stane znovu a z přeplněných autobusů, kde není vzduch, mám hrůzu.

Myslím, že anemická jsem byla už odmalička. Začalo to u dětské lékařky. Jednou se mě zeptala, jestli se necítím pořád unavená (hlavně odpoledne). Odpověděla jsem jí, že ani ne, přesto mě poslala na krevní obraz, kde se z výsledků jen utvrdila v tom, že „je tam málo železa“. To že jsem si nepřipadala unavená, bylo možná způsobeno tím, že jsem měla anémii odjakživa, takže ve chvílích, kdy by normální člověk s dostačujícím počtem červených krvinek padal na hubu, zdálo se mi, že překypuju energií. No nic.

Až v pubertě jsem dostala na předpis „úžasný“ doplněk stravy, který mi měl stavy červených krvinek dorovnat. Dorovnal, ale jen krátkodobě, navíc se u mě objevily nežádoucí účinky v podobě průjmu a pocitu na zvracení. Z doporučených dvou tabletek jsem pak nebyla schopná pozřít ani jednu, jinak bych asi ani nemohla vyjít z domu kvůli průjmu a normálně fungovat. Po konzultaci s lékařkou jsem si nakonec dávku snížila na jednu tabletu denně a podařilo se mi balení dobrat, aniž bych seděla nepřetržitě na záchodě. A potom hurá na další krevní obraz a světe div se, stav červených krvinek byl na dolní hranici, ale v normálu, takže léčba byla úspěšná. Ale na jak dlouho? Asi na dva měsíce.

Když jsem přešla k obvodní lékařce, také jsem se jí hned nelíbila, a tak mi rovnou odebrala krev, pro jistotu celou ampulku. Zjistila, co už jsme dávno věděli, ale tentokrát v krvi chyběl vitamín B12. Takže musím chodit na injekce. Jenže se mi na ty injekce nechtělo, protože jsem se bála, že po nich přiberu. Nevím, jestli je to jen pověra nebo fakt, ale kdysi i v televizi tvrdila doktorka Kateřina Cajthamlová, že po B12 přibere každý. Koupila jsem si aspoň B12 ve formě tabletek a brala je celkem dlouho, ale žádnou změnu jsem na sobě nepocítila. Z B12 jsem potom přešla na tabletky železa, které nezpůsobují trávicí obtíže a beru je s menšími přestávkami doteď.

U obvodní lékařky mi brali krev už aspoň třikrát, aby si vždycky jen asi doplnili v papírech, že nemám dost železa. Když mám těch červených krvinek málo, proč mi je tedy pořád berou? Abych jich měla ještě míň? Při posledním odběru mi jen řekla: „Takže berte nějaké tabletky na to železo, jo?“ Hmmm, „nějaké tabletky“… do konce života. Nakonec proč ne. Jestli mi to má pomoct, abych příště neomdlela v autobuse, tak asi nemám jinou možnost. Zajímalo by mě, jestli se dá anémie nějakým způsobem „vyléčit“ v tom smyslu, že uděláte něco a pak do konce života nebudete mít s krví problémy. Asi ne. Lidí, kteří nemají dost červených krvinek je na světě spousta a třeba o tom ani neví. Radši si jdu dát železo. Hezký den!