Není to tak dávno, co byl Kypr díky svým bankám jen krok před insolvencí. Evropská unie pomohla. Ovšem, ale ne zcela zadarmo. Nabídla pomoc pouze za předpokladu, že část nákladů na sanaci bank ponese sám střadatel. První varianta byla, že se všichni střadatelé chopí dílu své zodpovědnosti. Vlna nevole však byla tak vysoká, že došlo k přehodnocení. Záměrně jsem nepoužil výraz „k zmírnění“. Demokracie je systém podléhající mase, a tak toto přehodnocení navýšilo podíl těch, kteří měli v bankách víc než 100 tisíc euro. Jednak se to svedlo na pojištění vkladů, jenž je právě do 100 tisíc, a jednak těch „remcajících“ bylo rázem daleko miň, tedy rozhodnutí se stalo politicky únosnějším.
Faktem je, že se Kypr s největší pravděpodobností stal velkým precedentem. Bezcharakterní sanace bank, špatných rozpočtů evropských států již v dnešní době probíhají v tichosti. Již asi nikoho nevytrhne z letargie konstatování, že ECB nakupuje dluhopisy ve velkém nebo něco sanuje. Na druhou stranu začíná být čim dál tím jasnější, že státy jsou rok od roku chudší a zadluženější, ale jisté vrstvy občanů jsou bohatší a bohatší. A nyní nepopisuji „Ritigovce“ a podobné bezobratlé jedince.
Když jsem viděl na Slovensku kampaň „Proč máme -my- z naších daní sanovat bohaté Řecko“, tak jsem tomu, přiznám se, moc velkou pozornost nevěnoval. Pouze jsem si pomyslel něco o neférovosti uspořádání. Ale když jsem si pak přečetl, že italské a řecké rodiny mají v průměru větší majetky než ty Německé, tak to mě dostalo.
Tomáš Sedláček ve své knize „Ekonomie dobra a zla“ napsal:
„Prvotní zlomové objevy v poznání totiž přicházejí díky inspiraci. Děje se tak v hájenství múzy, snů, umění či zjevení. Jinými slovy v oblasti emotivní, nikoli racionální. Ne nadarmo se říká, že nás myšlenka napadla (ve smyslu napadat, zaútočil na mě pes). Myšlenka na nás padá, "rozsvítí" se nám.“
Zadluženost států EU je enormní, sociální politika tak jak je nastavená, je neudržitelná. Politik, který se pokusí něco ukrojit ze sociální politiky si na čelo namaluje rudé slunce a v kuloárech je shovívavě přezdíván kamikadze.
Ovšem. Zde nejde o hájenství múzy nebo snění. Jde zde o tvrdou realitu. Evropa si chce uchovat svou tvář. Politici však nevědí jak na to a čas jim začíná docházet. Když kdysi MMF přišel s radou, že by Evropa měla sáhnout na majetky bohatých, tak to na straně Evropy vyvolalo pobouření a bylo MMF doporučeno, aby si nechal své kvalitní rady za Atlantikem. Jenže nyní s odstupem času se tato myšlenka začíná prodírat opět na světlo. A je to o to zajímavější, že na tuto možnost začala upozorňovat i Německá centrální banka.
Objev nápravy finančního hospodaření evropských zemí nemůže být racionální. Racionální politik je kamikadze, ať se to vezme z jakékoliv strany. To chce myšlenku, která když vás napadne, máte pocit že vás pokousal pes (pokousal, ale neroztrhal). Musí být emotivní. A je nutno připustit, že „zdanění“ bohatých takovou myšlenkou je. Chce to jenom rychle promyslet, naplánovat a provést. Na rychlosti a velikosti záleží. Je důležité, aby ti bohatí neměli čas s penězi utéct někam pryč.
Myšlenka je to pro politiky určitě velmi lákavá, zejména pak pro ty levicové. Celá tato idea je tak zaháčkována, že by z toho vznikla šála pro barona Prášila bez nutnosti vůbec vytahovat pletací jehlice. Má to však ještě podle mě jeden "super" háček. Nějak jsem si zvykli řešit problémy nejjednodušší cestou. Obávám se, že pokud by vůbec došlo k takovému „zdanění“, tak by to vyvolalo sebeuspokojení na straně politiků, tak na straně jejich voličů a v samotném důsledku bychom si na pár let pouze koupili čas. Reforma toho co nyní jsme, je tak či tak nezbytnou součástí – a to je právě to kousnutí.
Kypr možná byl precedentem. Nikdo neví a ten kdo ví, tak to rozhodně nepoví. Třeba přijde den, kdy taková "daň" vznikne, třeba ne. Faktem je, že se všichni děsně domáháme svých práv zejména a pouze ve chvíli, kdy nám na ně někdo sáhne. Naše práva jsou však definované naší zodpovědností. A na tu zodpovědnost bychom si měli vzpomenout vždy když něco činíme. Například, když jdeme k volbám.
