… Slepá víra v komoditu jménem „informace“ bude pouze další bublinou a nemocí, která může vyvrcholit v nebezpečnou deformaci našeho světa. Zlato vám někdo může ukrást, čaj nebo kávu vám může vypít, koření vám může sníst. Ale informace někdo může zneužít, aby se dostal k vašemu zlatu, čaji, kávě nebo koření.
U předchozího článku jsem nalezl zajímavé komentáře a za všechny si dovolím jeden, který mě zaujal, citovat (snad to majiteli výroku nebude vadit a nemám ani tu troufalost ho zde jmenovat).
„IT společnosti nabízí to po čem je poptávka a uspokojují potřeby milionů lidí přičemž se neustále IT prostředí vyvíjí na základě interakce poskytovatel - zákazník. Jde o dobrovolnou činnost a i když se to nezdá v průběhu času se vytváří určitý řád pravidel a morálky.
Stát naproti tomu je monstrum jehož příjmy nejsou založené na dobrovolných platbách jeho občanů za své služby, ale na násilném vyvlastňování svých občanů. On monopolizuje a likviduje možnost vytvoření spontánního řádu i v IT byznysu.“
S tímto tvrzením mohu souhlasit, i když bych to asi vyjádřil jinak. Co se týče států. Omlouvám se, ale do politických diskuzí se pouštět nechci. Pokaždé se jedná o nekonečné více-stranné monology, které nikam nevedou. Proto neodpovím moc do hloubky a pouze se přikloním ke konstatování.
Soudit stát z pozice českého občana je dosti „ploché“. Bohužel, žijeme zatím v demo-demokracii, řečeno slovy ajťáka a musíme akceptovat fakt, že se máme ještě hodně co učit. Stát nám má poskytovat služby, které však kvalitou a pokrytím neodpovídají standardům, které bychom jako daňový poplatníci očekávali. Na druhou stranu jsou mezi námi jedinci, a prosím nyní nechci polemizovat nad tím co činí, kteří se vyhýbají ve velké míře „placení služeb“. Tedy je možné se nenechat „vyvlastňovat“, alespoň do určité míry.
Faktem je, že se jedná o subjektivní pohled. Pokud u nás velké procento lidí považuje odvody státu za krádež za bílého dne, tak ve skandinávských státech bude toto procento neskonale menší. Je to v naturelu lidí, je to v jejich přesvědčení a v důvěře ke státu. Daně se platily vždy a nikdy nic nebylo zadarmo. Jde pouze o komunikaci, o postoj, o to přesvědčit lidi a v samotném důsledku dát lidem kvalitnější služby. A to platí jak pro státy, tak pro firmy. Proč? Protože kvalitnější služby dostaneme ve chvíli, kdy si začneme konečně uvědomovat, že jsme zřizovateli státu a firmy bez nás neznamenají nic a potřebují nás víc než my je.
Na druhou stranu IT společnosti. S jednou věcí rozhodně souhlasím: „...přičemž se neustále IT prostředí vyvíjí na základě interakce poskytovatel – zákazník.“ To je neoddiskutovatelná věc a tak by to mělo fungovat. Stát se spíše chová staticky, stagnuje, nechce změny pokud nejsou nezbytně nutné. I když opět, jak který... Kdežto soukromý sektor musí přežít, musí táhnout kupředu a tím nás posouvá dál. Naráží to však na dvě věci.
První. Nemohu si pomoct, ale i z leadrů IT světa mám pocit, že jejich výstupy a zejména postoje nejsou v poslední době nějak závratně inovativní. Tedy tah není rozhodně takový, jak by mohl být. Produkty, které poskytují nejdou cestou inovace, ale spíše zaručené vyšlapané cesty. Dnešní podrážděný trh investic na různých místech nafouklý do bublin, které hrozí prasknutím, se snaží investovat do zaručených věcí a nechce vizionářské projekty... A velké zkostnatělé IT firmy se toho drží. Upřimně, kdo konkuruje Googlu nebo Facebooku? A při vší úctě k těmto firmám, nemyslím si že by jejich aplikace byly nějakým veledílem. Jsou tam, kde jsou. Ano. Ale díky tomu, že na začátku byla dobrá myšlenka, potom obrovské množství dřiny a úsilí. Tehdy to bylo ještě o technologii a o geniálnosti. Dnes se místo technologii tyto firmy zaměřují víc na získávání dat a informací nežli na zvelebování technologii. Zlato bylo komoditou 19. století a komoditou 21. století jsou informace. A současná móda? Nevytváří se nové produkty, ale spíše se obchoduje s komoditou.
Problém je v tom, že vztah firma versus investor se chová „inflačně“. Investor chce své výnosy, nový a další investoři vstupují a také chtějí opět výnosy... Firmy se místo práce na technologii pro obohacení uživatele zaměřují na technologie pro marketing. Zdokonalují engines pro snoření v komunikaci, sledují kdo co dělá, odhadují, modelují... Vše za účelem získat informace. Trh bude stagnovat, investoři budou chtít peníze, firmy ve svém snažení získávat informace půjdou, dál a dál. A v tom vidím problém, protože firmy zaměřené na technologie se stávají pouze marketingovým nástrojem, který se dá lehce zneužít vládou nebo soukromým kapitálem. A k tomu jim dopomáhej bůh a informace.
Paradoxní na tom je, že původ většiny kapitálu je ukryt ve složitých stromem fondů, bank, investorů a může to být dosti obtížné dohledat, kdo je pravým investorem. Je to paradox, veřejný sektor se odkrývá, ale ten „investorský“ má možnost být určitým způsobem anonymní.
Druhý. Je evidentní, že se soukromé firmy mají velkou moc nad lidmi. Lidi jim věří nebo minimálně jim chtějí věřit. Myslím, že dobrým příkladem je událost v Německu. ADAC. Proč nepodpořit prodej německých vozů? Das auto je bezesporu výborné auto, ale proč mu tedy nepomoct ještě víc? Proč nezneužit postavení a neupravit si informace podle potřeby?
Firmy mají a budou mít moc a mohou ji zneužít. Buď použijí fakta, které vycházejí z reality, nebo se fakta nehodí a realitu lze ohnout. V samotném důsledku, je to opět pouze o důvěře.
Popisuji pouze rizika. Nic víc, nic miň. Obávám se, že slepá víra v komoditu jménem „informace“ bude pouze další bublinou a nemocí, která může vyvrcholit v nebezpečnou deformaci našeho světa. A horší než jsem popisoval v článku „Virtuální realita kolem nás“. Viz. mánie kolem tulipánů. Zlato vám někdo může ukrást, čaj nebo kávu vám může vypít, koření vám může sníst. Ale informace, ty někdo může zneužít, aby se dostal k vašemu zlatu, čaji, kávě nebo koření.
Máme tendence se do něčeho zahledět a pak tomu slepě věřit. A je úplně jedno, zda je to ze zištných důvodů (business) nebo proto, že tomu chceme věřit (uživatel). Je to stejné jako s věží v Pise. Tisíce lidí se chodí na tuto věž koukat a obdivovat ji. „Je to skvost, třeba jediný svého druhu,“ říkají. Změní na tom něco fakt, že ta stavba je nezdarem historie? Nebyla stavěná jako šikmá. Začala se naklánět už v době kdy ji stavěli. Dokonce ji museli zdeformovat, aby ji vůbec postavili (pokřivili vyšší patra). Také záměr postavit nejvyšší zvonici se nepovedl. Nakonec, díky nebezpečnému naklánění, postavili pouze šest pater. Doufajíc že nespadne.
Pokud budeme chtít, tak budeme věřit čemukoliv a záleží pouze na nás, zda se necháme vodit.
