V historii této série článku jsem popisoval řadu věcí, které trápí současné firmy. Zejména potom větší firmy. Točil jsem se však více méně kolem chování vedení firem. Tedy, jak by řekl Robert T. Kiyosaki, popisoval jsem kapitalistické manažery. Osvěžme si paměť. V čem mají firmy problémy?
Firma je reprezentována jejím vedením. Bez diskuzí, následující „vstupy do rovnice“ jsou vizitkou vedení firmy. Je to zejména neschopnost řádně spolupracovat s vlastníky. Za další, definování špatných cílů a tím pádem neochota definovat jasné a přesné KPI skrze firmu a procesy. To nakonec vede k zbortění a zdeformování vztahů mezi firmou a řadovými zaměstnanci a nechutí budovat zdravý pracovní potenciál, ze kterého by vznikali lídři – tahouni.
Ale proč tomu tak je? Toto není pouze problém naší malé republiky. Je to celosvětový problém.
Současný ekonomický systém, předpokládá růst. Je to prostě dané. Vše „řídí“ na každém kroku omílaná inflace. „Jak bude vysoká inflace? Bude výtěžnost akcií, které mám u té a té firmy větší než samotná inflace? Nebo snad podílové fondy XY dosáhnou růst alespoň 3 procent, což by možná zachránilo mé těžce naspořené peníze před znehodnocením? Jaké jsou rizika?“
Stačí si pouze otevřít ekonomickou rubriku nebo si pustit smysluplné zprávy a zjistíte, že se fakticky o ničem jiném nemluví. V USA ještě před deseti lety platilo, že penzijní systém byl na druhé koleji a střední vrstva využívala své portfolio rádce k tomu, aby investovali peníze do akcii nebo podílových fondů právě proto, aby nastřádali peníze na důchod. Nebyla dána žádná červená čára, která říkala v padesáti nebo v šedesáti odcházíš do důchodu. Prostě až bylo dost, důchod začal. Pak ale přišel rok 2007 a bublina praskla.
Stalo se to, že velké množství lidí přišlo nejenom o své celoživotní úspory, ale také a zejména přišli o „zažitou cestu“. A to doslova. Jakým způsobem si chcete našetřit na důchod? Vládami podporovaný penzijní systém je snůška poslepovaných "nápadů" (a to nejenom u nás). I zde garance chybí stejně tak jako když své peníze vezmete a nainvestujete do fondů a budete doufat. Pokud si budete prostě jenom šetřit, tak jak byli zvyklý naši prarodiče, tak za třicet let ze svých peněz v lepším případě budete mít o třetinu miň. Uvědomte si jeden základní a velmi důležitý aspekt. Peníze už nejsou kryté drahým kovem. Centrální banky si je tisknou podle potřeby dneška a ne budoucnosti. A tím samozřejmě peníze ještě víc znehodnocují.
Do tohoto scénáře potom vstupují firmy. Podívejme se na relativně dobře si stojící firmu, které výsledky na burze jsou pozitivní. Tlaky na takovou firmu z pohledu akcionářů jsou samozřejmě velké. Akcionáři hledají ostrůvky stability v rozbouřeném moři a také hledají potenciál. Potenciál růstu. Bohužel akcionář na růst kouká skrze peníze, jeho cílem jsou a budou peníze. A co jsme si v předcházejících článcích řekli o firemním cíli, kterým jsou peníze? Pro firmu je to cesta do pekel. Pravdou je, že firmu může krátkodobě zachránit před nereálnými choutkami akcionářů pouze nějaký skvělý produkt, marketingová akce... Cosi, co přinese ty požadované peníze.
Pokud se něco takového neobjeví, na burze platí ještě jeden v zásadě "zaručený" mechanizmus. V USA byl v módě zejména v průběhu devadesátých let. Zeštíhlováni. Co to znamená? Znamená to, že pokud firma není zatížená nějakým jiným negativem, zeštíhlování funguje jako dobrý magnet na zvýšení cen akcii. Firma prohlásí, že bude zeštíhlovat, tedy zvyšovat efektivitu a potrvá ji to půl roku až rok... To je skvělé. Firma bude efektivnější, lepší a ještě ušetří náklady na zaměstnance. Co víc si jako investor mohu přát? Cena akcii stoupne a drží se, protože na splnění očekávání je půl roku až rok. Co to však znamená v důsledku? V důsledku to znamená, že pár invertorů nebo akcionářů dosáhlo svého tíženého navýšení, ale možná stovky nebo tisíce lidí přišlo o zaměstnání. Tedy někteří bohatnou a jiní (a těch je bohužel víc) chudnou.
No a na tuto špinavou práci nepotřebujete lidi, kteří chtějí budovat cosi, co dává smysl. Naopak! Pamatujte, požadavek na efektivitu nechodí seshora jako plán, ale jako jednoduchá tabulka, která velmi jednoduše popisuje jaké jsou očekávání, tedy kolik je potřeba ušetřit. Na tuto tabulku se nastaví KPI managementu a nic nestojí v cestě začít dělat spoušť ve firmě. Jednak KPI je dané, a samozřejmě platí, že se špinavou práci také rozdávají vysoké bonusy. A zde se kruh uzavírá.
Problém, který dobře ve svých knihách popisuje Robert T. Kiyosaki, je právě v definici „kapitalistický manažer“. To je člověk, který je fakticky bez zodpovědnosti, bere za to velké peníze a nedokáže uřídit vztah mezi vlastníky a potřebami firmy. Je řízen pouze požadavky na vlastní ohodnocení.
Na závěr tři poznámky:
Tento článek není o kapitalizmu nebo socializmu nebo feudalizmu nebo oligarchii. Problém, který je popisovaný v tomto článku je v lidech.
Pokud pracujete v menší firmě, neznamená to, že tento systém na vás nemá žádný dopad. Bohužel, má dopad na každého z nás. Je to dané provázaností světa kolem nás.
Nekritizuji zde restrukturalizaci firem. Kritizuji zde špatné restrukturalizace bez myšlenky a plánů. Pouze s vidinou slepého plnění KPI. To se bohužel děje.
