V našem pokračování mini série článku „Fungující firma - Co ničí dnešní firmy“, se podíváme na vlastníky firem. V prvním (předcházejícím) díle jsem v zásadě povrchně popsal body, které se dle mého názoru negativně podepisujících na stavu kultury firem (většiny firem). Pojďme se na to část podívat a přibližme si význam slova „vlastníci“.
„Vlastník“ je velmi generální slovo. V lidech vzbuzuje respekt, ale i obavy. Je však normální, že lidi mají při vyslovení tohoto slova smíšené pocity. V době hojnosti se spíše přiklánějí k respektu. A čím je líp a „hojněji“, posouvá se smýšlení lidí od respektu k obdivu. Pokud však nastane recese neboli doba „bídy“, respekt se velmi rychle začíná vytrácet a v lidech začnou převládat obavy. V situacích, kdy recese přetrvává delší dobu velmi lehce obavy přerostou ve zlost, nenávist...
Jak to vypadá na straně vlastníka? Zaměřme se nyní na větší firmy. Taková firma bývá obchodovatelná na burze. Tedy existuje velké až obrovské množství minoritních nebo majoritních vlastníků. Každý má nějaký ten "papír". Aby ta struktura nebyla moc plochá, mohou v tom být různé fondy nebo banky, která vlastní větší nebo menší části, mají pod sebou zase své akcionáře. Někteří akcionáři vlastní nějaký ten vzácný papír na přímo, ale další papír třeba i přes fond... Když si firma vede dobře, všichni chtějí nakupovat. Když si vede hůř někteří chtějí prodávat a jiní zase nakupují, protože jsou přesvědčení, že bude zase líp. Prostě něco takového může dosáhnout nesourodosti a nahodilosti kvantového světa. A kvantovou fyziku neměl rád ani Albert Einstein (z dobrého důvodu – bůh nehraje v kostky).
Na jedné straně máme nahodilost a nesourodost. Vlastníci se mezi sebou neznají a možná se ani nikdy nepotkají. A teď přijde ta nejpodstatnější otázka. Co chce každý vlastník? „Aby mu jeho peníze pracovaly.“ Myslím si, že každý soudný člověk, ať je to vlastník nebo ne-vlastník, dokáže akceptovat, že tak jak existuje období konjunktury, existuje také období recese. Business z principu nemůže být nastaven pouze na růst. To je naprostý nesmysl. Pokud je něco nastavené pouze na růst, stane se nevyhnutné. Jednoho krásného dne se při tom stoupání dostane do oblasti tak řídkého vzduchu, že bezprostředně musí spadnout a rozbít se o povrch planety. Musí se počítat s chudobnějším obdobím a toto období je právě to správné pro investice nebo například vytyčení si nového směru.
Celá tato struktura vlastně vypadá jako typické přesýpací hodiny. Písek se přes zúženou část pozvolna sype. Ignorujme nyní fyziku (Albert Einstein odpustí) – nahoru, dolů, gravitaci, poměr velikostí atd... Připusťme fakt, že horní část jsou vlastníci. Vypouklá baňka (velké množství různých vlastníků a investorů). Spodní část hodin, opačná baňka, je potom samotná operativa firmy (ta co vydělává, tedy zaměstnanci firmy). Zúžená část hodin se skládá ze dvou částí. Vrchní část jsou exekutivní orgány zastupující vlastníky (valné hromady, dozorčí rady, představenstvo...) a spodní část jsou potom orgány zastupující lokální exekutivu (lokální vedení). Samozřejmě, struktura může být na té spodní straně složena z vícero baněk – desítek nebo stovek.
Nyní by to již mělo být více méně jasné. Jediná bariera, která stojí mezi vlastníkem (a jeho exekutivou) a samotným businessem, je lokální vedení. Lokální vedení musí zcela reálně nastavovat očekávání vlastníka a jasně mu reportovat stav věcí. Jakékoliv pokřivení v tomto vztahu je pouze kupování si času a lhaní si do vlastní kapsy. A pokud to nefunguje, není to chybou vlastníků, ani businessu, čí zaměstnanců. Zodpovědnost jde za lokálním vedením. A pokud to vy-eskaluje, již je to zodpovědností zástupců vlastníků v té horní části hodin. A ti když začnou něco řešit, už je to bohužel bolestivé.
Samozřejmě, na každé straně může být struktura složitější a nepřehlednější. Například firma může mít víc poboček, ty reportují centrální pobočce, ta reportuje nějaká zahraniční pobočce a ještě pořád jsme se nedostali do nejvyšších pater firmy. Vždy však platí, že mezi jednotlivými úrovněmi mají existovat propojení (interfaces), které jasně komunikují a nastavují očekávání té vyšší úrovně.
Je naprostý nesmysl strašit zaměstnance vlastníkem. Vlastík zaměstnance nezná a zaměstnanci vlastníka také neznají. A dovolím si tvrdit, že v mnoha případech ani vlastník neví, že jeho peníze skončili právě v dané firmě. Vedení by se za všech okolností mělo vyhnout neadresným, nekoncepčním a zavádějícím informacím typu, „Bububu...Vlastník nás všechny sežere, pokud to nedáme“.
