Firma působící na burze má jisté výhody plynoucí z tohoto faktu. Řada firem jdoucí na burzu si je toho vědoma. Při vstupu na burzu a při pozitivním přijetí firmy, firmy samozřejmě z takového „svazku“ získává finanční injekce. Stačilo se dívat na titulky v novinách, když do „akciového“ světa vstupoval například facebook. Na druhou stranu, každá mince má dvě strany a i v tomto případě tomu tak je. Akorát se o tom moc nemluví.
Co je tou druhou stranou mince? Jsou to závazky. Nikdo jen tak nepřijde a neřekne vám, „tady máš peníze.“ V tomto případě řekne, „Tady máš peníze a chci ty peníze zpět včetně navýšení.“ Čím majoritnější investor, tím větší možnosti a páky si zcela logicky vytváří k tomu, jak dosáhnout svých cílů. Proto je lepší při čtení bombastických článku vstupu na burzu a podobně, spíše řešit a zamýšlet se nad střednědobým a dlouhodobým potenciálem firmy. Zaměřit se na okřídlené „příčiny“, důsledky se dostaví později.
Z takového sňatku se dá vypozorovat, z jakého důvodu „investor“ do sňatku vstoupil a co se bude dít dál. Pokud firma není zdravá, dá se předpokládat, že investor učinil toto rozhodnutí s vizí úklidu a zefektivnění. Tedy investora čeká „nějaká“ práce za účelem zhodnocení firmy. Na druhou stranu je pozitivem fakt, že „očistě“ a firmě investor věří a jde do toho s touto vizí.
Pokud je na tom firma dobře, výsledky má výborné a výnosy pro investory zaručené, je tato písnička jiná. I nadále samozřejmě platí, „Tady máš peníze a chci ty peníze zpět včetně zhodnocení.“ Ale pokud platí, že výhled je dobrý, portfolio firmy je dobré, nejsou zde žádné negativní aspekty, investor s největší pravděpodobností nebude zasahovat do žijícího a fungujícího organizmu. Výnosy má fakticky jisté a vždy existuje větší pravděpodobnost, že případnou změnou něco zkazí než zlepší.
Investor prostě pouze od firmy vyžaduje, aby dostala svých závazků. Tedy, jak má firma dostat svých závazků, aby zabránila investorovi (vlastníkovi) činit kroky, které mohou nenávratně poznamenat strukturu firmy?
Plánovat s myšlenkou druhého kroku. Asi znáte to věhlasné, „Na počátku bylo slovo.“ Toto platí i zde. Pouze je těch slov větší množství a jsou uspořádané do jednoho celku a tomu celku říkáme plán. Firma musí mít střednědobí a dlouhodobí podnikatelský plán. Samotný výraz „podnikatelský plán“ v sobě ukrývá velkou řadu institucí, které jsou minimálně na úrovni dizertační práce. Tedy není to pouze cár papíru postavený na vodě, který „rozstřelí“ kdokoliv s IQ vyšším než 80. Je to plán s faktickou argumentací a podložen náhradními plány typu „Co kdyby“.
Kroky, které dávají smysl. Firma musí podnikat kroky, které budou investorovi (vlastníkovi) dávat smysl. Tedy, pokud se i něco v reálném světě změní a firemní plán s tím nepočítal, je nezbytně nutné tento fakt vybalancovat, počítat s ním, udržet reflexi, změnit ho... Jinými slovy, firma musí být dynamická ve svém životě a chování („Co kdyby“). Zde není prostor v upnutí se na jeden cíl. Dlouhodobé cíle vycházejí se střednědobých cílů. Pokud se upravují střednědobé cíle, upravují se také dlouhodobé. Jsou provázané.
Pro-aktivita ze strany firmy.Platí, že firmu řídí vedení, její management. Nikoliv investor (vlastník). Tedy investor předpokládá, že firma bude přicházet sama od sebe se vstupy, reporty nebo případně změnami a hlavně, bude to dávat (finanční) smysl. Většinou je to tak, že investor (vlastník), pokud je nespokojen, vstoupí do jednání pouze jednou. To už je pozdě a pokaždé se jedná o selhání vedení. Investor hodnotí rizika s vědomím investic, které ho firma stála. On ví, že si nemůže dovolit selhávat.
Firma příjme zodpovědnost. Neboli, vedení přijímá zodpovědnost za vedení společnosti. Management fakticky nenese žádné finanční rizika vyplývající z působení ve vrchních patrech firmy. Co si však odnáší po dobu svého působení jsou vysoké příjmy, benefity, bonusy atd... Pokud to „neustojí“, jde a hledá si zaměstnání někde jinde (Zejména ve státních podnicích je tento fakt občas až k neuvěření). Nemusí na své straně sčítat škody a finanční ztráty. Přesto by měli firmu vést tak, jakoby tomu tak ve skutečnosti bylo. Firma by měla mít vybudované interní mechanizmy, které jasně hodnotí směr a výkonnost firmy skrze všechny patra. Bohužel vedení toto v mnoha případech nepodporuje, nechce být hodnocené. Berou to tak, že je pro ně jednodušší, výhodnější a „výnosnější“ nebýt měřitelní.
Před nespokojeným investorem (vlastníkem) patra firmy neuchrání nic. Pokud má prostředky a sílu, učiní kroky, které by měly vést k ochránění jeho investic. Z pohledu firmy však lze činit kroky a chovat se tak, aby investor přihlížel událostem z větší vzdálenosti než je nezbytně nutné. V takovém případě bude firma vykonávat práci, pro kterou je určená a investor (vlastník) bude počítat zisk. To je optimální vztah mezi firmou a vlastníkem. A záleží pouze na vedení, zda si vypěstuje a udrží důvěru na straně vlastníka.
