Z deníku Dobroslava Kačera (jak zachraňoval svět)

Za devatero řekami žil dobromyslný muž jménem Dobroslav Kačer, kterému v té zemi neřekl nikdo jinak než Donald. Po letech usilovné práce se Donaldovi splnil vytoužený sen:

byl zvolen předsedou prestižního Svazu pro dohled nad západem slunce. Byl to výsledek jeho douholeté usilovné práce a tak byl na to patřičně hrdý. Od té doby novináři z celého světa sledovali každý Donaldův pohyb a citovali každou jeho myšlenku, což mu způsobovalo mimořádnou slast. V té době si Donald začal psát deník, do které zapisoval události ze svého výjimečného života, aby zůstaly zachovány (společně s knihami největších filozofů) pro poučení a blaho lidstva. Z toho deníku vám teď převyprávím příběh jednoho chladného únorového dne.

Toho dne se vydal Donald na procházku oblíbenou parkem, aby si odpočinul od náročných povinností, které mu z titulu nové funkce náležely. Jsem stále tak dobrý, bleskla Donaldovi hlavou vzpomínka na své nedávné jmenování. Teď už je snad každému jasné, že jsem nejmoudřejší muž planety. Jistě jsem také krásný, jako samotné slunce. Donald přivřel své unavené oči, aby se ještě více ponořil do vzpomínek vlastních úspěchů.

Z příjemného rozjímání Donalda vyrušil křik v nedalekém křoví. Donald přistoupil blíže a spatřil agresivního starce jak tluče holí brutálně mladou ženu. Neohrožený Donald se už chystal důrazně obořit na útočníka, když v něm rozpoznal dávného přítele Vladimíra. Z překvapeného Donalda vyklouzla jen otázka: „proč ubližuješ té ženě, kamaráde?“. Vladimír pohotově opáčil: „protože chci mír a ta žena dělá ruch“ a tloukl ženu dál se všech svých sil. Donaldovi přišlo zdůvodnění vskutku věrohodné, protože ruch mu nedělá také vůbec dobře. „Pomozte mi, prosím!“ vyrušila ho z analytických úvah zoufalá žena, které svitla naděje na záchranu. Donald byl rozený diplomat a tak po rychlém zamyšlení oslovil ženu s nabídkou, která se neodmítá: „Pokud mi darujete všechny své drahé šperky, věnuji vám pepřový sprej, za nic však neručím“ dodal velkoryse se šarmem sobě vlastním. Nastalo ticho, Donald se souhlasu nedočkal. Odmítnutí ranilo natolik jeho citlivou duši, že v návalu vzteku vytáhl svůj zlatem vyšívaný kapesník a tím kapesníkem zmlácenou ženu přidusil. „Chci také mír!“ vykřikl zhrzený Donald a okázale odkráčel pryč. Během hodiny už seděl Donald ve svém novém letadle na své oblíbené golfové hřiště a přemýšlel o tom, jak velký nevděk světem vládne.

Děkuji tímto autorovi původního námětu k této povídce Ondřejovi Langrovi za souhlas se zveřejněním mého vlastního literárního zpracování. Mým cílem byla snaha připomenout žebříček našich morálních hodnot. Podobnost některých jmen může být čistě náhodná.