Nechceme trestně stíhaného premiéra!

Minulý týden se vyplnilo okázalé přání opozičních politiků nemít trestně stíhaného premiéra. Pokud však od nich čekal někdo oslavná prohlášení, byl zklamán. Registroval jsem spíše zhrzené komentáře, že není všemu ještě konec.

V pátek 13. září roku 2019 bylo zastaveno trestní stíhání premiéra, protože podle právního názoru státního žalobce nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu a jeho nadřízený takové rozhodnutí potvrdil. Tato kauza zaměstnávala desítky policistů, právníků, politiků po dobu čtyř let a na jejím konci byl spis obsahující přes 20 tisíc stran. Je s podivem, že vyloučení podniku z kategorie velkých firem trvalo úředníkům tak dlouho a moc bych se nedivil, kdyby z toho byly vyvozeny personální změny. Celkové náklady na sepsání tohoto spisu byly nepochybně vysoké, spravedlnost však něco stojí a tohle nepovažuji za největší problém. Za mnohem vážnější důsledek považuji fakt, že díky této kauze získaly mimořádný politický vliv dvě z nejslabších stran Poslanecké sněmovny - navzdory jejich značně kontroverzní politice.

Co se stane, pokud stávající rozhodnutí potvrdí i nejvyšší žalobce? Premiér poučen krizovým vývojem zřejmě vypustí slovo „motýle“ ze svého slovníku. Hlavní program takzvaného Demokratického bloku se zhroutí jak domeček z karet, své uskupení mohou přejmenovat dočasně třeba na Blok přátel honu na čarodějnice. Do voleb však zbývá dost času a třeba se ještě podaří najít nějakou novou daňovou optimalizaci premiéra a pochopitelně pak nelze vyloučit nový anonym adresovaný na potřebná místa, při troše štěstí to lze stihnout. V opačném případě totiž hrozí, že někteří voliči shledají další působení tohoto politického bloku v poslanecké sněmovně za zbytečné. Věřím také, že kluci z Milionu chvilek vydělali dostatek finančních prostředků na dostudování školy a snad zbude nějaká koruna i na soukromé hodiny doučování principů demokracie. 

Závěrem mi dovolte připomenout slova profesora sociologie a bývalého poslance Evropského Parlamentu Jana Kellera:

Hlavním požadavkem všech, kdo demonstrovali proti režimu v listopadu 1989, byly svobodné volby. Brzy se ale zjistilo, že část lidí nemá v úmyslu jejich výsledek respektovat. Plní každým rokem při nejrůznějších výročích veřejná prostranství, nadávají těm, kdo volby vyhráli, a dožadují se demokracie, jejíž princip nepochopili.