Záviděl jsem jim. Už nezávidím…

Jak jenom jsem jim závidívával od chvíle, kdy jsem získal povědomí o jejich existenci! A dozajista jsem nebyl osamocen v tomto názoru. Závidívával jsem jim zejména za „minula“, kdy našinec vlastně skoro nikam nesměl. A čím jsem byl větším, tím více jsem jim pochopitelně záviděl. Třeba při pohledu na kopce ležící nedaleko mého tehdejšího bydliště, za nimiž se rozkládala tehdy nedostupná kapitalistická cizina. U níž bylo velice nepravděpodobné, že bych se do ní kdy dostal.

Zatímco oni, to byla docela jiná sorta lidí. I v dobách, kdy jsem neměl přílišnou naději dostat se ryze přízemní pozemní cestou alespoň kousek za hranice všedních dnů a takzvaného „tábora míru a socialismu“, oni na tom byli jinak. Brázdili oblaka a svět před nimi otvíral své dveře dokořán. Nebo to tak alespoň působilo.
Piloti a jejich neodmyslitelné družky letušky, respektive stevardi, si mohli dopřát onoho luxusu, jenž byl mně stejně jako většině mého národa upírán. Mohli závratnou rychlostí zdolávat dálavy, mohli uzřít daleké kraje, na vlastní kůži poznávat našinci vesměs nepoznané. A ještě za to – považte – byli placeni.
To  by bylo něco pro mě! Nejednou jsem se zaobíral právě touto myšlenkou. Být pilotem nebo aspoň stevardem, to by byla nádhera! Co by si mohl mladý člověk přát více, že?
A tak jsem jim nejednou záviděl. Za minula, kdy byli tito svým způsobem privilegovanou kastou naší společnosti.
A závidět jsem jim vlastně nepřestal ani v době, kdy jsem začal podnikat své anabáze na americký či africký kontinent. Tou dobou už jsem jim pochopitelně nezáviděl ani tak jejich možnost poznávat svět, jenž se otevřel i mně, ale spíše to, že tak na rozdíl ode mě činí zadarmo, ba co víc, že za to berou peníze. Zatímco já musel škudlit korunu ke koruně, aby bylo na letenku, oni si se mnou cestovali grátis. Ve svých elegantních uniformách, s nemizejícím úsměvem, jenž byl a dodnes často je v řadách našinců vzácností. Kdo by nechtěl být na jejich místě, že?
Záviděl jsem jim. Že mohou daleko více, než mohu já. Že mohou to, po čem já jsem toužil, toužím a zřejmě nikdy nepřestanu toužit. Tedy vznést se až nad oblaka a nechat se div ne rychlostí blesku odnést třeba i tisíce kilometů daleko. Klidně bych zhubnul, klidně bych se oddal studiu jazyků, klidně bych se třeba i naučil usmívat, kdybych mohl to, co mohou oni, případně ony. Tak jsem jim záviděl.
Záviděl jsem jim. Ale už nezávidím. Spíše naopak. Protože s léty mizí pozlátko a nejednou nastupuje přímo kruté vystřízlivění z počáteční euforie.
A pak jednou třeba přijde i úplné rozčarování, deziluze. Jak tomu bylo i v mém případě právě nyní. Protože už dávno vím, že post letušky či stevarda není při procházení úzkou uličkou procházkou růžovou zahradou. Už vím, co je to muset jednat s nepříjemnými lidmi; a jednat s těmito s úsměvem, „v rukavičkách“ a ve stísněném prostoru oné létající konzervy, to věru není žádný med. Už vím, co jsou to vnitřní hodiny poblázněné překračováním časových pásem. Už vím, co jsou noci v cizích postelích uprostřed cizích lidí v cizích hotelích, daleko od svých nejbližších, dlouhé hodiny na cizích fádních letištích, nutnost komunikovat v cizích jazycích a být připraven vlastně na cokoliv,…
A pak ztuhne úsměv na rtech definitivně. To když si člověk jako já nyní přečte, že naše aerolinie prostě musí začít šetřit. Že ty, kdo vše zmíněné a navíc i to nezmíněné musejí snášet, konkrétně tedy letušky, mají u ČSA od února brát o čtyřicet procent méně než doposud. Patnáct tisíc korun hrubého! Totiž pardon – se sazbami za odlétané hodiny v průměru kolem šestnácti tisíc a v exponovanějších letních měsících snad až tisícovek osmnáct.
A o třicet až čtyřicet procent si mají pohoršit i ti vysoce kvalifikovaní a obzvláště zodpovědní lidé z branže, tedy piloti, na nichž velkou měrou závisí, zda se ono monstrum zvané letadlo vůbec odlepí od země a zda se toto na matičku Zemi i bez úhony vrátí. Byť jsou tito o poznání lépe honorováni, není to při jejich vzdělání, praxi, zodpovědnosti a náročnosti profese kdovíjaké terno. Tak alespoň praví s odvoláním na sebe a ČTK novinky.cz na stránce html http://www.novinky.cz/ekonomika/359866-v-csa-od-unora-klesnou-mzdy-letusky-maji-brat-15-tisic-hrubeho.html.A tak jsem sice kdysi závidíval, ale dnes už je vše jinak. Dnes už jim nezávidím. Dnes se jim spíše divím.
Protože než za patnáct tisíc hrubého tohle… To už bych šel vážně radši někam dělat třeba uklízečku. Od tolika do tolika, v bezpečí, s minimální zodpovědností, s čistou hlavou a klidem v duši. A finančně bych si tím nijak výrazně nepohoršil…

Administrátor vložil 29. ledna 2015 v 15:40 reakci Daniela Šabíka, mluvčího Českých aerolinií:

„Informace, se kterými pracoval autor blogu jsou neúplné a nepřesné. Nový mzdový řád palubních průvodčích Českých aerolinií se skládá ze základní mzdy, 10 % osobního ohodnocení, odměny za každou odletěnou hodinu, zákonných příplatků za práci o víkendech a svátcích nebo v nočních hodinách, pak také stravné a kapesné. Hrubá mzda na úrovni 15 tisíc korun, kterou autor blogu zmiňuje, a kterou nesprávně zveřejnily některé informační portály, představuje pouze jedinou položku v novém mzdovém řádu palubních průvodčích, a to základní mzdu, nikoliv celkovou hrubou mzdu. K výplatě je ale potřebné připočíst dalších 5 položek, které k ní podle mzdového řádu náleží. Celkový průměrný čistý příjem standardní palubní průvodčí, tj. to co dostane za 61 letových hodin měsíčně na svůj účet, bude podle nového mzdového řádu Českých aerolinií téměř 29 tisíc Kč, v případě vedoucí kabiny více než 33,5 tisíc Kč. Po propočtu na celkový počet odpracovaných letových hodin bude jednotkový plat palubních průvodčích Českých aerolinií podle nového mzdového řádu, který je odborovými organizacemi kritizován, o téměř 50 % vyšší, než je tomu u české konkurence.“