Zase bude někdo prudit

Jako by toho člověk neměl na starosti dost! Jako by neměl roupama co dělat, jak se říká, a planul tak touhou povídat si i s cizími lidmi, s nimiž jej vlastně nepojí dost možná nic kromě státní příslušnosti!

Ale tatíček stát si to prostě myslí. Domnívá se, že správně koná, a tak koná. Totiž bude konat. Ač se to nejspíše leckomu nebude líbit. A tím leckým míním i sám sebe. Protože chodím do práce a doma pak mám rád svůj klid. Nemám času nazbyt, pro všemožné dotěry pak dvojnásob. Což ale nebude naše ouřady nejspíše zajímat. Pokud budu mít to „štěstí“, že „vypadnu z počítače“.
Prostě mi (nebo třeba vám) mezi jednadvacátým únorem a polovinou května může zazvonit u dveří nějaký zvědavec od Českého statistického úřadu, pídící se po tom, jak se ve své domácnosti máme. Tedy vlastně zvědavý na to, jaké že máme příjmy a životní podmínky.
Téměř deset tisíc domácností má být poctěno takovouto návštěvou, z toho čtyři tisícovky poprvé a zbytek již zase, maje už zkušenost z minula. Přijdou prý odborně proškolení zaměstnanci ČSÚ, mající průkaz tazatele nebo zaměstnance ČSÚ a na vyžádání i vlastní občanský průkaz, jež si budou moci lidé ověřit na každé krajské správě statistického úřadu.
Budou klábosit, totiž oficiálními slovy řečeno uskuteční šetření formou osobního rozhovoru, do něhož budou zahrnuty všechny osoby, které mají ve vybraném bytě obvyklé bydliště. Přičemž prý bude důsledně dbáno na to, aby byly ochráněny zjištěné osobní údaje, zjišťování bude probíhat zcela anonymně a z výstupů nebude možno identifikovat konkrétní domácnost či osobu, tazatelé budou ze zákona vázáni mlčenlivostí a dotazníky se po zpracování skartují.
A výsledek? Díky pravdivě poskytnutým informacím se tak prý napomůže k získání objektivního pohledu na životní podmínky českých domácností, bude tak možno vypočítat ukazatele peněžní a materiální chudoby, na základě tohoto mají být připravovány nástroje sociální politiky státu nebo hodnocen její dopad na životní úroveň občanů.
A abychom si nemysleli, že jsme v tom sami, dodává se, že se totéž koná i v dalších dvaatřiceti evropských zemích.
A Český statistický úřad si prý váží všech, kdo se šetření zúčastní.
Ovšem…
Jsem rád, když si mne někdo váží, vcelku rád rozmlouvám se solidně si počínajícími lidmi, návštěvami neopovrhuji, stát relativně ctím. Přesto však, budu-li vybrán, tazatelům neotevřu, nevpustím je, nebudu s nimi diskutovat. Z principu. Protože toto považuji jenom a pouze za další způsob, jak zbytečně rozházet nějaké státní peníze, jichž se i tak nedostává.
Přesto však žádané informace o sobě nabízím. A to již nyní, v předstihu.
Chtějí-li statistici vědět, jaké mám příjmy, nechť se laskavě obrátí na finanční úřad, jemuž své příjmy přiznávám. Chce-li ČSÚ vědět, jak se mají všichni, kdo u mě žijí, nechť si zjistí seznam mých spolubydlících v evidenci obyvatel a jejich příjmy rovněž ověří u příslušného správce daní. Je-li třeba zvědět, jaké mám hmotné statky, nechť je tak učiněno na katastru nemovitostí, v evidenci motorových vozidel, na aktuální finanční situaci se lze dotázat v mé bance, na případné dluhy v registrech dlužníků. Tam mají zaneseno vše, tam vše vědí nejlépe, tam nemůžu vědomě či nevědomky zkreslovat údaje či si je přímo cucat z prstu.
Stát o mně zkrátka dávno všechno ví. Od kolébky až do dnešních dnů. A když o mně všechno ví, nemám důvod se s jeho tazateli vůbec bavit. A taky nebudu.
A teď promiňte, musím končit. Jdu informovat krajskou správu ČSÚ, aby za mnou nikoho neposílala. Aby toho chudáka zbytečně nebolely nohy z marného trmácení se za mnou.