Z naší budoucnosti
A tak jsem se tehdy i já stal „zavázaným“. Protože to víte. Psal se rok 2015 a já měl to neštěstí ve štěstí (nikoliv naopak), že jsem vlastnil dvoupokojový byt a chatu se čtyřmi místnostmi. Majetek to zčásti koupený za svoje a zčásti zděděný, což byl přímo danajský dar.
Protože to přece bylo už za onoho času nemyslitelné. Nepředstavitelné. Neomluvitelné. Aby někdo, jsa osaměle žijícím, vlastnil pro svou maličkost celých šest místností plus nějakou tu chodbu, koupelny a sklep nádavkem. Aby se roztahoval, zatímco ostatním se nejednou nedostávalo střechy nad hlavou.
A tak poté, co jsem zaplatil „milionářskou daň“ zvanou tehdy libozvučněji daň z nemovitosti, i z níž se přispívalo těm potřebným, došlo i na kvóty. Protože vlastnictví zavazuje.
Stát se ke mně tehdy zachoval ještě velmi šlechetně. Dokonce mi dal na vybranou, nechám-li si pro svou potřebu tu či onu z uvedených nemovitostí. Dostal jsem možnost vybrat si, zda budu nadále sám obývat jen svůj byt nebo chatu… totiž část chaty, protože celý objekt by byl už přece jenom sociálně neúnosným luxusem.
A já jsem si vybral byt. Na sousedech to sice nezáviselo, protože mezi lidmi z dalších bytů v paneláku a podnájemníky v druhé půlce chaty moc velký rozdíl není, ale přece jenom byt byl byt. Byt ve městě, s vodou, elektřinou a ústředním topením, to je přece jenom pohodlnější varianta než voda ze studně a věčné řezání dřeva do kamen.
Vybral jsem si tehdy tedy byt. A chatu v rámci sociální spravedlnosti uvolnil, aby se do této nastěhovali nejpotřebnější z potřebných. Tedy imigranti, pro něž už v naší zemi jinde místo nebylo. Neučinil jsem tak dobrovolně, jenže kdybych ji nedal k dispozici, dříve či později by mi ji znárodnili. Totiž vyvlastnili, což je ale ve své podstatě totéž.
A pak už jsem si jenom žil. No, žil… Spíše kmital. Protože „vlastnictví zavazuje“. A protože mi ona chata po formální stránce zůstala, měl jsem se co ohánět. Protože znáte uprchlíky z třetího světa… Nechali puštěnou vodu a já pak kupoval a instaloval vysoušeč. Protože ve vlhkém objektu by přece bydlet nemohli, to je o zdraví. Pak nechali téci vodu nanovo, a to tak dlouho, až se spálilo čerpadlo ve studni. A já sháněl instalatéra, elektrikáře a čerpadlo nové. Na nějakých pětadvacet tisíc to vyšlo. Ale stálo to za to. Voda zase tekla. A to měli mí uprchličtí podnájemníci radost! Tekla a tekla a já vysoušel a vysoušel. A měnil čerpadlo… a tak pořád dokolečka. Protože „vlastnictví zavazuje“.
Pak přišla zima a já kmital nanovo. Protože uprchlíkům byla zima. To víte, v naší zimě je zima i nám, a což teprve oněm exafričanům a exarabům! Řezal jsem dřevo, řezal a řezal, štípal, skládal ho do hranice a oni si topili a topili. A tím mi zatopili. Protože navzdory revizi začalo hořet v komíně. A posléze v celém objektu, který se stal rázem neobyvatelným. A ačkoliv si oni uprchlíci neudělali na rozdíl od jiného etnika táborák přímo v místnosti, výsledek byl stejný.
A tak bylo třeba vyvézt ohořelé zbytky, postavit novou střechu, pořídit komplet nové vybavení. Protože uprchlíci, jakkoliv zvyklí na leccos, v Evropě přece v něčem takovém žít nemohli. A během stavebních prací jsem jim musel prozatímně platit hotel. Protože „vlastnictví zavazuje“. Byl jsem za to přece zodpovědný. Kdybych jim udělal topení elektrické, přece by k tomu vyhoření nedošlo.
A tak jsem jim nakonec pořídil elektrické vytápění. A to byla poslední kapka. Protože proud sice podle informací z médií nezdražoval, ale i tak mě to vytápění stálo majlant. Z mé kapsy. Protože „vlastnictví zavazuje“ a kdybych podnájemníkům netopil, se zlou bych se potázal. Napřed by mi dali co proto politici naši, pak ti bruselští a nakonec by nezůstali stranou ani aktivisté typu Amnesty International. A jeden z u mne ubytovaných uprchlíků dokonce hrozil, že nebudu-li se starat, nechá mě vyletět do luftu. Že má strejdu u Islámského státu či co…
A tak jsem se o ně staral. A staral jsem se dobře. Tak dobře, že jsem ve druhé vlně dostal i další kvótu uprchlíků do mého bytu. Protože i dvoupokoják byl pro mne samotného přece moc velký. A tak nás tam bydlelo pět, pak s jejich příbuznými a nově narozenými dětmi deset, pak patnáct, dvacet. A pak už nás v tom bytě bylo moc. Bylo to už neudržitelné. Bylo s tím třeba něco udělat. A úřady s tím i něco udělaly. Vyřešily to.
Byl jsem prostě jednoduše vystěhován. Proč by také ne, že? Když jsem už neměl ani korunu a nemohl platit nájem…
A tak dnes žiji na trávníku před kdysi mojí chatou. Jež byla exekučně zabavena a dána do správy oněch tam ubytovaných uprchlíků. Bydlím u ní, abych to neměl daleko a mohl se o ně i nadále starat. Ale zároveň bydlím přece jenom raději kousek dál od ní. Protože když jsem dlel těsně u její zdi, kde na mě pod okrajem střechy aspoň tolik nepršelo, spadla na mne jednoho dne cihla z pozvolna se bortící obvodové zdi a já byl pár dní v nemocnici. A pak v kriminále, protože jsem si neplnil po dobu léčení své povinnosti, tedy nepečoval o své hosty.
Bydlím tam na trávníku, posluhuji ubytovaným Afričanům a Syřanům a je mi do zpěvu. Většinou večer, když zalezu pod svou novou střechu nad hlavou. Nejčastěji si pak zpívám naprosto příhodnou píseň, již zná z původních našinců snad každý. „Mám malý stan, mně na nohy táhne, snad ze všech stran…“
Viktor Pondělík
Nebohá země česká

Jestli jsem poslední dobou něco neslyšel, pak to byly nějaké pozitivní zprávy. Skoro jako kdyby se všechno dobré ze světa vytratilo a zbylo jenom to špatné. A jako kdyby se navrch všechno smrsklo na pouhou ekonomiku.
Viktor Pondělík
Skvělý nápad, páni europoslanci

O nás lidech se ví, že si ničíme své životní prostředí. I když se bez přírody neobejdeme, škodíme jí mnoha různými způsoby. A co na to politici?
Viktor Pondělík
Sliby u nás neberou konce

Když člověk poslouchá řeči našich politiků, nejednou skutečně neví, zda se tomu má smát nebo spíš brečet.
Viktor Pondělík
Nejsme zrůdy, bruselata

V uplynulých letech si svět zvyknul označovat nás Čechy za xenofobní smečku, neochotnou pomáhat nešťastným lidem. Stalo se to běžným tématem od chvíle, kdy začala předchozí migrační krize, a všichni víme, jak se tehdy věci měly.
Viktor Pondělík
Jací my Češi jsme?

Snad jenom někdo úplně slepý a hluchý by dosud neregistroval, jak se naše země utěšeně (nebo neutěšeně?) zaplňuje běženci z Ukrajiny.
Další články autora |
Turek jel rychlostí přes 200 km/h a fotil se u toho. Policie věc prošetřuje
Europoslanec Filip Turek (Motoristé sobě) se na svém účtu na Instagramu pochlubil fotkou, ze které...
Po rychlé jízdě zemřel řidič v hořícím autě. Turek spekuluje o krvi na rukou médií
Hasiči v Brně v pondělí našli v hořícím voze mrtvého muže. Podle prvotních informací jel vůz po...
Dan Bárta si traumaticky poškodil sluch, J.A.R. přesouvají vyprodané koncerty v Lucerně
Populární kapela J.A.R. musela přesunout na jiný termín dva vyprodané koncerty v Lucerna Music Baru...
Jednání o míru jsou v kritické fázi, řekl Trump. Rubio rovnou naznačil konec
Sledujeme online Americký prezident Donald Trump v pátek naznačil, že USA zastaví mírové rozhovory, pokud Rusko nebo...
Papež František zemřel. Bojoval s nemocemi, bylo mu 88 let
Papež František v pondělí ráno zemřel. „Drazí bratři a sestry, s hlubokým smutkem musím oznámit...
Menší motivace hlásit nákazu v chovu? Stát značně snižuje náhrady za ušlý zisk
Premium Pokud se do chovu zvířat dostane ptačí chřipka nebo třeba salmonelóza nebo jiná na člověka přenosná...
Vojačky USA už nesmějí mít lehčí fyzické testy než vojáci. Kdo dvakrát neprojde, letí
Premium Skoro je záhadou, že kvůli tomu feministky a bojovnice za práva žen ještě nezahájily protestní...
Jak zemřel vrah českého vojáka. A proč teď čtveřici z elitních jednotek hrozí doživotí
Premium Byl říjen 2018 a afghánský voják Vahidulláh Chán z ničeho nic začal na vojenské základně Šindand v...
Ukrajina trvá na příměří před rozhovory o míru. Zelenskyj chválí schůzku v Londýně
Pět klíčových zemí - Ukrajina, USA, Velká Británie, Francie a Německo - jednalo v Londýně ohledně...

ELEKTRO ÚDRŽBA JUNIOR 45.000KČ
Advantage Consulting, s.r.o.
Kraj Vysočina
nabízený plat:
33 000 - 45 000 Kč
- Počet článků 1394
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1273x