Z mého „hnusného“ života

Zabrousím-li do minulých let svého žití, asi bych se měl vážně zastydět. Protože by jeden nevěřil, jak jenom nechutně jsem si kolikrát počínal.

Vždyť si to jenom představte! Co já jsem to jenom napáchal za nechutnosti!
Není kupříkladu tajemstvím, že jsem studoval na vysoké škole, což obnášelo mimo jiné i potřebu bydlení na vysokoškolské koleji. A jak jenom jsem si tam počínal! Hned zkraje, na tehdy ještě povinné chmelové brigádě, jsem se dohodl s jistým nastávajícím spolustudentem, přezdívaným Opička, na společném bydlení a poté s tímto sdílel pokoj až do konce studií. Čímž jsem zákonitě opovrhnul možností bydlet se studenty jinými, jichž bylo nemálo – prostě proto, že takový kolejní pokoj nebyl nafukovací a všichni bychom se do něj nevešli. Musel jsem zvolit jednu z nabízejících se možností a nemaje možnost nechat se ubytovat s lepým děvčetem jsem zvolil „Opičku“. Ostatní prostě museli bydlet s někým jiným než se mnou.
Rovněž se nikterak netajím tím, že se o mne na počátku mé profesní kariéry zaměstnavatelé takřka přetahovali. Minimálně dva, protože jsem neměl potřebu, aby se o mě přetahovalo podobných povícero. Abych však nevzbudil podezření ze lži či závist, dodám raději hned, že to bylo v dobách, kdy mně podobní měli nástupní plat poloviční ve srovnání třeba i s tím, co českobudějovické továrny v inzerátech nabízely hledaným obyčejným dělníkům k pásu. A já jsem si prostě jedno z oněch o mne se peroucích působišť zvolil. Jak jen jsem byl tím pádem hnusný! Vždyť jsem tímto rozhodnutím způsobil, že jsem na působišti druhém, případně i nějakém úplně jiném, scházel! Taková hanebnost!
Rovněž jsem za svého žití vystřídal povícero partnerek. Ne moc, ne málo. Na prstech dvou rukou by se daly spočítat ty, s nimiž jsem kdy obcoval. Pěkně hnusné z mojí strany, to přiznávám. Vždyť zatímco na tuto malou skupinku se dostalo, celé miliardy žen této planety mne musely oželet, ať chtěly či nikoliv. Prostě na ně nedošlo a dozajista už nedojde. Měl bych se stydět za to, že jsem tolik našich drahých ženušek svévolně opomenul!
Daleko více času než s těmito jsem však zřejmě strávil s počítačem. Tím, na němž jsem až do tohoto okamžiku napsal přes čtyři a půl tisíce článků pro virtualdreams.cz a bezmála čtyři stovky článků pro tento blog. A zbytek říše zvané internet? Takřka ostrouhal. Ani kdybych se upsal, nenasytil bych celou síť. A tak došlo jen na tyto dvě možnosti. Zvolil jsem právě tyto a ostatními opovrhnul. A opět bych se měl asi stydět. Protože jak k tomu přijdou ti ostatní, opomenutí, že?
Dlouho bych ještě mohl pokračovat ve výčtu těch, jež jsem na úkor někoho jiného nezvolil. Do mnoha oborů bych zabrousil při tomto výčtu. Vždy jsem si vybral ty, kdo mi byli z nějakého důvodu sympatičtějšími než jiní, a ti jiní prostě vyšli naprázdno. Taková jsem byl zrůda. Tak hnusné monstrum jsem byl. Plně chápu, že se za mě stydíte, stejně jako se za sebe stydím já sám…
Že nevíte, proč že se to stydím? Že nechápete, proč byste se za virtuální obcování s někým takovým jako já měli stydět i vy? Že vám na uvedeném nepřipadá nic tak vyjímečného, natož zavrženíhodného?
Pokud jste tohoto názoru, pak se vám potají přiznám, že ani já sám se ve skutečnosti za nějakou zrůdu nepovažuji. Ale prý bych asi měl…
Protože tím, že jsem neměl neomezené předpoklady, že jsem nezvládal nikdy nemožné  a volil si tak v rámci možností jen to, co mi bylo nejpřitažlivějším z nabízejícího se, jsem se vlastně dopustil nechutné DISKRIMINACE těch, na které se nedostalo.
Protože se vlastně nikterak neodlišuji od „antihrdinů“ ze článku s názvem ‚Výzkum ukázal diskriminaci Romů a Asiatů při hledání práce a bytu‘, vyšlého před několika málo dny na www.denik.cz. Onen tam prezentovaný experiment spočíval v tom, že se tři fiktivní zájemci, našinec, Rom a Asiat, ucházeli o nabízené bydlení či zaměstnání. A bylo shledáno, že diskriminujeme menšiny. Protože k prohlídce bytu byli oni „menšinoví zájemci“ pozváni zhruba dvakrát méně často než ten podle jména bílý a na trhu práce předběhl ten bílý výrazně Roma a ještě výrazněji Asiata. Prostě jsme se prý projevili jako diskriminující rasisti. Jako v podstatě zrůdy. Jako… jako já v úvodních případech.

Jsme prý prostě šmahem rasisti. My bílí. A proč vlastně?  V podstatě jenom proto, že nikdo nemáme neomezený počet bytů a pracovních míst. A tak je logicky nabídneme tomu, kdo je nám z libovolného důvodu sympatičtější. Což nemusí, ale může mít k rasismu hodně, ale hodně daleko!A udělá-li něco z našich slušných bílých lidí rasisty, pak to budou dozajista i články tohoto typu. Alespoň dokud nebudou „pokrokově“ zřízeny nějaké centrální registry, starající se o to, aby byli vždy současně uspokojeni bílý, Rom i Asiat. Aby se vždy objevila trojice stejných míst a na každé z nich byl přijat vždy jeden ze zmíněných, reprezentant každé skupiny. Teprve pak přestaneme být údajnými „rasisty“.Ovšem v témže okamžiku už budeme rasisty skutečnými.