U nás je přece možné vše

S krátkým odstupem se mi dostaly do rukou, přesněji tedy na monitor počítače, dva články popisující otázky zdravotní péče. Stav věcí, jenž se navzájem diametrálně liší. A to nejen proto, že jde jednou o zvířata a jednou o lidi.

V prvním článku mi bylo sděleno, že u nás máme moc absolventů veterinárních oborů. Mnoho veterinárních lékařů, kteří mají a budou mít problém po absolvování školy najít práci. Důvod, proč tomu tak je, je pro naše současné školství vlastně typický – školy jsou placeny ze státních peněz podle počtu studentů a proto přijímají více uchazečů, než je zdrávo, jen aby si vydělaly, a zřizují i obory, v nichž se prostě nelze v našich končinách uživit.

Rok co rok tak dostudují veterinu asi dvě stovky lidí, což je dvoj- až trojnásobek potřebného množství. Podle Komory veterinárních lékařů ČR již dnes přebývá osm set veterinářů a absolventi s nedostatečnou praxí se tak musí často spokojit namísto vysněné práce jenom s nějakým částečným úvazkem za nedůstojný plat či dokonce jen technickými pracemi. Což vede k pochopitelnému rozčarování a frustraci. A mladí lidé by tak podle komory měli zvážit, zda jim skutečně pokus podstoupit toto riziko stojí za to.

Druhý článek se pak týkal praktických lékařů pro děti a dorost. Byl jsem seznámen s faktem, na který můžeme být hrdí – a sice že většina našich dětí má svého praktického lékaře. Prozatím. Protože prý již brzy může být všechno jinak. Protože se prý neřeší skutečné problémy, které jsou překážkou vstupu mladých lékařů do primární péče o děti. Pediatrické vzdělávání je roztříštěno na fakultách, není dost rezidenčních míst pro budoucí dětské praktiky, administrativa i financování rezidentur jsou složité, scházejí volná místa na dětských odděleních pro budoucí praktické lékaře pro děti a dorost a nemocnice si za ně kladou neúměrné finanční požadavky, takže leckdy nemohou splnit předepsanou tříletou praxi před atestací, studia některých oborů jsou prý neúnosně dlouhá a finanční poměry mladých lékařů nevalné. Zájem o tento obor navzdory všemu zmíněnému mezi mladými je; ovšem přesto prý hrozí nedostatek dětských praktických lékařů v terénu a jejich odliv do zahraničí. A nově chystaný zákon o jednotném vzdělání pro nemocniční specialisty a praktiky by měl podle odborníků z branže situaci ještě zkomplikovat.

Prostě jedněch doktorů, těch veterinárních, je prý příliš a nevypadá to, že by se to mělo změnit. Protože se jich do škol a posléze do praxe hrne dost a dost. Druhých lékařů, těch dětských, bude zřejmě méně a méně a jednoho dne možná… kdo ví…

Což bude zřejmě znamenat, že jednoho (blížícího se) dne bude mít každý Alík, Mourek, ale třeba i vepřík, fretka, doma chovaný potkan nebo kanárek či laboratorní myš lepší zdravotní péči než dítě. O zvířátka se budou doktoři div ne prát, pečovat o ně budou s něhou a láskou, budou se s nimi piplat k potěšení jejich páníčků. Zatímco děti… o ty ať se postará kdo chce.

Aspoň dokud nenaleznou naši mocní řešení. Řešení, jež se po přečtení obou těchto článků zároveň zdá být nasnadě.

Vždyť třeba nemluvňata se přece chovají podobně němým tvářím! Vždyť se ani anatomicky zase až tak dramaticky neliší, fungují obdobně! A tak se začínám bát. Abychom nakonec nechodili s našimi dětmi na vyšetření k narychlo postgraduálně dovzdělaným veterinářům.

Kteří nám pak, doufejme, neřeknou: „Tohle nemá smysl léčit, utraťte ho a pořiďte si jiné...“