To si tedy dovolili hodně! Ctít zákon…

Tak jsem vám tuhle byl ve Spojených státech. Bloumal jsem si tak velkoměstem a nemaje nic lepšího na práci jsem dostal stejný nápad jako nejeden z našinců doma. Prostě jsem nakoupil nějaký ten chlast a ztřískal se na ulici tak, že označit mne za prase by bylo urážkou onoho podsvinčete. Tamní policisté mě pochopitelně chtěli sebrat, protože toto se nedělá v zemi, kde i pouhý alkohol sám o sobě musí být skryt v neprůhledném sáčku; jenže já na ně vyzrál. Z posledních sil jsem vyblekotal cosi o tom, že u nás se na ulicích nasává, a to leckdy i tam, kde je to zakázáno obecní vyhláškou. A prošlo mi to. Protože tento argument byl přece dosti pádný.

V Singapuru mne pro změnu chtěli přísně pokutovat, když jsem postávaje na nároží odhazoval špačky od cigaret na chodník a tamtéž skončila i má použitá žvýkačka a nějaké ty papírky od bonbonů. Ovšem neuspěli – opět proto, že u nich je to sice možná nežádoucí, ale já jsem prostě Čech a u nás se to tak dělá běžně a prochází to.

Ze stejného důvodu, tedy pro mé češství, jsem nebyl potrestán ani tehdy, když jsem na ulici v jakési arabské zemi poplácal pár ženušek v burkách po jejich dobře zahaleném pozadí, neusekli mi ruku za to, že jsem kradl, ač to jakýsi zákon považoval za adekvátní trest, v Indii mi prošla všechna příkoří páchaná na jakési posvátné krávě. A samozřejmě mi prošlo i to, když jsem hodil vajíčko na jeho lidem ctěného a nekritizovatelného thajského krále či drze ukázal severokorejskému vůdci namísto červené karty, že je „jednička jako Kalousek“.

Protože já to přece mám právo dělat! Vždyť jsem Čech a u nás se toto přece smí!

Nevěříte?

Nevěříte-li mi, pak nevěříte právem.

Protože zkrátka jiný kraj, jiný mrav. A byť jsem našinec, s cizími paragrafy si prostě zahrávat nemohu. Ba nesmím. V cizině jsem nucen konat tak, jak si to ta která země žádá, ač na to třeba nejsem ani trochu zvyklý. Musím ctít zákony země, v níž se nacházím, a basta.

S posledně zmiňovaným už zřejmě souhlasit budete. Stejně jako je tomu pravidlem v celém světě. Ctí to i (nebo snad především) svět zvaný demokratický.

A proto je mi trochu divně při čtení řádek dnešního zahraničního zpravodajství.

Protože Indonésie popravila pašeráky drog z Austrálie, Nigérie a Brazílie, zatčené před deseti lety na indonéském ostrově Bali. Inu, mají v té Indonésii výjimečně přísné protidrogové zákony a podobné popravy prý jsou tam tudíž vcelku časté. Indonésie popravuje tyto zločince, cizince nevyjímaje.

A čeho se dočkala? Již v minulosti byla pranýřována za popravy cizinců mnoha cizími vládami a ochránci lidských práv, a nyní tomu není jinak.

Austrálie, jejíchž dvou občanů se poslední exekuce dotkla, již na protest proti tomuto odvolala svého velvyslance a vyhrožuje obchodním nebo turistickým bojkotem Indonésie, řka, že sice respektuje svrchovanost Indonésie, ale odsuzuje to, co se stalo, neboť jsou podle ní popravy kruté a zbytečné.

I Brazílie to oficiálně považuje za vážné narušení vztahů mezi zeměmi a již dříve žádala o zastavení „své“ popravy z humanitárních důvodů. Nyní prý budou posouzeny vztahy obou zemí a pak se rozhodne, co Brazílie proti Indonésii podnikne. Prozatím nenahradí svého velvyslance, jenž byl na protest odvolán již po první popravě. Možné je i to, že Brazílie z tohoto důvodu přijde i o velkou vojenskou vývozní dohodu s Indonésií.

Protože co si to ta Indonésie dovoluje? Uplatňovat své vlastní platné zákony? Sice kruté, ovšem navzdory tomu platné a všeobecně známé zákony. Co si to ta Indonésie dovoluje, měřit všem stejným metrem? To přece nelze dopustit!

A tak jsou prostě Austrálie a Brazílie a nejen tyto zřejmě přesvědčeny o tom, že jsou cizí zákony pro srandu králíkům. Že zkrátka budou jejich lidem všude měřit podle jejich vlastních paragrafů a přeochotně tolerovat zločin páchající cizince…

Schválně – jak by to asi dopadlo, kdybych si já zaletěl do Austrálie a tam se vysmál jejím zákonům, až bych byl přistižen, kterak přivážím horu čerstvých potravin, smečku nepovolených zvířat a rostlin a před odjezdem se na oplátku zásobil tam odchycenými volně žijícími tvory, což je zakázáno a trestáno tam, ač u nás se s tím na hranicích nejednou zase až takové štráchy nedělají? Odpustili by mi?

Ne, že? Protože zákon je zákon. A ač se jim to nelíbí, měli si to přece zmínění popravení pašeráci předem rozmyslet. Dobře věděli, do čeho jdou.

A tak by prostě měly Austrálie, Brazílie a další jim podobné země držet ústa. Jinak mne zkrátka sotva přesvědčí o tom, že je u nich skutečná a ne jen proklamovaná demokracie. V níž přece platí „padni, komu padni“. Nebo snad ne?