Tam nohama vzhůru 3.

Ve zdejším bankovním sektoru zůstalo vše při starém, co se byrokracie týká, ovšem stal se mi ukázkovým zdrojem zábavy pro poměrů znalé a infarktu pro neznalé.

V pobočce First National Bank ve vzdálenějším obchodním centru mi přítomné úřednice unisono čtvrt hodiny mermomocí tvrdily, že stát, z nějž jsem před pár dny přiletěl, neexistuje. Není na seznamu všech států světa. Ovšem vytrvaly, neboť jim zřejmě vrtalo hlavou, jak mě mohli tamní úředníci ministerstva vnitra na letišti v Johannesburgu opakovaně pustit do a ze země s pasem neexistujícího státu, o čemž svědčila razítka imigrační kontroly. A poslední úřednice, zřejmě ta s nejbujnější fantazií, to nakonec rozlouskla. Že… hele, tady… co kdybych byl z téhle České republiky a nikoliv z nějakého toho pochybného „neexistujícího“ Evropského unionistska? No vážně, nekecám! Jak jenom se mi ulevilo, že zřejmě krátce po mém odjezdu  nepřijali naši politici dobrovolně tolik uprchlíků, že u nás byl vyhlášen Syrsko-etiopský federativní islámský stát! Zatím…

Změnila se také – jak mě už před pár lety strašil svou vizí Brendan, tam usazený Ir – bezpečnostní situace. Rosie mi večer ukázala, kde všude má modřiny, poté, co ji přepadli ve městě, když si šla vybrat peníze. Že prý už se v centru města nedá vůbec pohybovat, jak je to tam o ústa; nejen pro nás bílé cizince, synonymum to pro bohaté lidi, ale i pro místní černé. Brendan tenkrát říkal, že do dvaceti let pohltí East London zločinnost a on asi bude muset odejít do svého druhého domu v Port Elizabeth.

Ještě že aspoň tady, v mé čtvrti, ještě zůstalo bezpečno. Protože být tu jednou praštěný mi před pěti lety bohatě stačilo. A mít po těle modřiny jako Rosie, to by sem se mnou určitě už nikdo nikdy neletěl, ani kdyby náhodou jinak letět chtěl. O dohadování se s VZP o proplacení léčebných výloh pak ani nemluvě…

Wuyokazi, což, nakolik je mi známo, není dcera otce Wuyokroka a nemá ani sestry Wuyotetu a Wuyolibuši, ale dělá tu pokojskou a jako tradičně zaskakovala za moji krátkého víkendového volna si užívající Růženku, změnila ve srovnání s předchozími lety image a nechala se ostříhat „na melounek“. Takže jsem tu našel spřízněnou duši“, pouze s tím rozdílem, že ona měla přece jenom víc nahoře a já dole. Mluvím samozřejmě o vlasech; o čem jiném, že? Dřív bývala hezčí, byť asi musela trávit hodně času pro změnu žehlením a tužením účesu, aby se jí nekudrnatil.

Abych si konečně odpustil to věčné remcání, že je místní řeka Quenera taková jaksi „nedodělaná“, neboť, jak je mým čtenářům známo již z dřívějška, teče, teče, teče a najednou kus od moře náhle končí u písečné pláže a šmytec, zřejmě odhrnuli nějaký ten písek nebo jí trochu zvedli mandle, totiž hladinu, takže teď už aspoň trochu až do moře ústila. I když ne moc; byl to nadále onen malý veletok nebo velký malotok, který končil tam co vždycky, a z něj vedl dál skoro jenom potůček, kde bylo vody akorát tak pro vodní ptactvo s krátkýma nohama. A taky byla o dost teplejší než její konečník, tedy ten, v němž končila, tedy Indický oceán; nevím zda proto, že tekla ze severu, tedy směrem od Evropy s momentálně tam panujícími tropy k nám u Jižního pólu, ale to spíš ne, protože pramenila coby čůrek kousek nad městem a až při průtoku East Londonem se měnila v obstojný vodní tok. Takže už neremcám, že je Quenera líná dotéct až do moře.

Na jeden z úseků pláže mezi Nahoonem a Quenerou, tedy té ke mně nejblíž, pak také navezli nějaké to kamení. Nevím; možná si nějaký obr stěžoval, že je tam písek a zase písek a on nemá čím házet žabky. Nebo si někdo minule  všiml, jak tam kradu oblázek pro kolegyni, a iniciativně navezl v rámci služeb obyvatelstvu další a větší, aby se dostalo na všechny a abych nemusel paběrkovat jen takové malé kamínky, jaké tu byly doposud, ale mohl si odvézt i velký buližník.

A když už jsem u té pláže: možná se poučili u Evropské unie, možná na tu ptákovinu přišli kreativně sami, ale zkrátka namísto jedné cedule u na pláž vedoucí stezky porostem tu kolem křoví v těsné blízkosti vedle sebe umístili hned několik cedulí dalších a rovněž zapovídajících lezení do této chráněné buše a jiné nevhodné počínání si, jako je rozdělávání ohňů, kempování a nasávání na pláži, potažmo jakékoliv nepořádkování. Což se podle autorů oněch tabulí týkalo nejen lidí, ale i psů. Takže pustíte-li tam někdy svého psa, řekněte mu, ať se nejdříve naučí anglicky, ať to přečte a pak si udělá táborák někde jinde…

Z televize jsem hned první den zvěděl poněkud „znepokojující“ novinky. Jihoafrický prezident se právě skamarádil s Putinem kvůli jádru a zdejší komunisté se začínali paktovat s komunisty kubánskými. Nezbývá mi než doufat, že se to v budoucnu mne, eurounijního ekonomického sankcionisty vůči Rusku, drobného imperialisty a NATisty nedotkne a že mi tam na stará kolena nezakážou vstup. Kéž bych tak aspoň měl „alibi“ v podobě Temelína! Ale i ten musel najust postavit namísto Rusů Westinghouse…

Pokračování zítra