Smutný osud squaterky

Žít obrazně i neobrazně řečeno na ulici, to není zrovna med. Protože to víte – rozmary počasí, lidská bezcitnost nebo v nejlepším případě lhostejnost, četné nástrahy a hlavně nejistota, co přinesou třeba již nejbližší okamžiky,… Věru není o co stát.

A já jsem měla tu smůlu, že právě mne dostihl takovýto osud. Právě já jsem se stala jedním z bezdomovců, podobně jako většina takových jako já. Protože našincům nebývá osud příznivě nakloněn. A tak některé z mých kamarádek a známých skončily ubytované v nějaké zapadlé díře, jiné skončily v lochu, což je v překladu též díra, a některým bylo dáno do vínku trávit svůj život třeba někde u popelnic. Protože o střeše nad hlavou a běžných lidských životních podmínkách jsme si my mohly vždy nechat leda tak zdát.
V létě se s tímto osudem snad ještě dalo nějak smířit. Protože za letních dní je venku vcelku teplo, něco k jídlu se také najde a když je člověk opatrný, dá se na světě žít. Jenže léto nás před nedávnem opustilo a nastaly sychravé podzimní dny. A když je venku tak, jak venku je, přestává být takový život radostným. Protože zkuste si v čase plískanic spát ve studené a mokré trávě, zkuste si máčet nohy v marastu, zkuste si být bezprizornými za ranních mrazíků! Zkuste se vžít do mého postavení! Jeden by se nejraději někam zavrtal do země a ani čumák odtud nevystrčil, kdyby to šlo. Jenže jíst se chce a tak se prostě musí ven. Za každého počasí, v libovolnou denní dobu. Protože je třeba být shánčlivými, má-li jeden coby bezdomovec přežít.
A tak jsem se dlouho, předlouho potulovala a trpěla. Až do tohoto okamžiku. Protože se mi nečekaně poštěstilo. Konečně jsem získala svou střechu nad hlavou. Pravda, nebylo to tak docela jako u lidí považovaných za takzvaně „slušné“, ale přece jen jsem si polepšila. Protože se mi podařilo nalézt si vlastní nikým neobývanou prostoru, kam jsem se vetřela a kde jsem si zřídila svůj squat. Byla to taková k domu přilepená kůlna plná všemožného harampádí, ale přece jen to bylo opravdové bydlení. Na dobré adrese, žádná pochybná prostá díra.
Bylo tu krásně. Nepršelo tu na mne, vítr mne nestudil, bylo tu sucho, prostě co víc si jenom přát, že?
Pravda, ještě bych si mohla přát, aby tu bylo o něco tepleji. Protože ve dne tu bylo pomalu jako v morně a v noci jsem se mohla zahřát leda tím, že jsem se schoulila u zdi sousedící s vedlejším domem, skrz niž pronikalo alespoň trochu tepla z topidel v sousedství bydlících lidí. A věřte mi, bylo mi v takových chvílích docela příjemně.
Ještě kdyby tu tak bylo něco k jídlu. Kdybych se tu mohla stravovat jako člověk. Jenže to už mi dopřáno nebylo. Protože našinec nemůže mít všechno. Musela jsem se smířit s tím, že v mém squatu mi nikdo nebude nic servírovat na zlatém podnosu až pod nos.
Ale… Sláva! Aspoň že mi tu pohodili nějaké ty zbytky. Nic světoborného, navíc mi to hodili na zem jako psovi kost, ale našinec si moc vybírat nemůže.
A tak jsem se zatetelila blahem. Teď si dám něco k snědku, přitisknu se k teplé zdi a bude mi tak blaženě! Tak co mi tu nechali dobrého?
Není to špatné! Je to dobré! Je to vynikající! Je to lahůdka pro někoho jako já.
Mám to ale štěstí, já… docela obyčejná myš!
Cvak!