Slavní kolem mne

Že by se to kolem mě zrovna hemžilo velikány naší doby, to se říci nedá. Protože jsem prosťáček jako… jako… No prostě třeba jako vy. Jsem jeden z davu a nejsem ničím slavný vlastně raději už preventivně, dobře věda, že ty, kdo přečnívají, velice často srovnají. A že bych chtěl, aby mi byla kýmsi přistřihována křidélka, aby sťali mou přečnívající hlavu, abych byl velkým cílem, na který se tak dobře střílí, to tedy ani náhodou. Jsem prostě prosťáček a kolem takových se velikáni zrovna často neochomýtají.

Ovšem navzdory maličkosti mé maličkosti se kolem mé maličkosti v životě už nějací ti velikáni mihli. Pravda, vesměs ne zase až tak velcí velikáni, abych se pro známost s těmito stal zajímavým pro bulvár nebo abych se s nimi mohl nechat vynést vzhůru na piedestal slávy. Byli či jsou slavní, ač zase povětšinou až tak slavní taky ne. Čímž nemám v úmyslu jejich roli jakkoliv znevažovat. Naopak, jsem rád, že je mám. Protože nebýt těchto mých slavných, nebylo by kolem mne žádných slavných a nebyl bych slavný tím, že znám nějaké slavné.
Prostě se v mé velmi těsné blízkosti vyskytoval po určitou dobu třeba jeden rovněž po určitou dobu vcelku známý český herec a muzikant, s nímž mne pojila rodná místa a jehož jsem znal už v dobách, kdy ještě nebyl ani trochu slavným.
Nebo mne po ne zase až tak krátkou dobu čas od času provázel na mé životní pouti (dodnes) mladý básník. Ten, jehož jsem potkal ještě za středoškolských let, kdy tento na rozdíl ode mne dokázal v jakémsi kiosku u Prioru v Českých Budějovicích krátce po vyhlášení vítězů literární soutěže střelit obraz získaný za to, že se se mnou podělil o třetí místo.
Po několik let se v mé blízkosti vyskytoval sochař, po nějakou dobu (nejen) kvůli mé maličkosti dozajista psychicky strádal mne na vysoké škole marně kultivující známý akademický malíř, měl jsem příbuzensky co do činění se senátorem a nepříbuzensky se senátorem a vicehejtmanem, a ani toto není ještě úplný výčet.
Minimálně dva lidi jsem zde doposud neuvedl, a to proto, že to tak krásně zní – to, že „to není úplný výčet“, ač už bych se příliš dlouho vytahovat nevydržel.
Ale jen jeden z těch, jež jsem znal, byl skutečně slavný. Nebo, aby to znělo lépe, jeden z těchto byl ale obzvláště slavný. Je to totéž, ale to druhé zní přece jenom líp.
I vy toho posledně zmíněného nezmíněného budete jistě přinejmenším trochu znát, jakkoliv se nedá říci, že by ho byly plné bulvární plátky a internet. Nebyl Bartošová. Ač vám mladším už jeho dílo nejspíše nebude připadat „in“. Ale ve své době… I v mé době…
Ten, jehož tu zmiňuji, ač ho přímo nezmiňuji, měl (přinejmenším podle slov, jež z jeho úst zaznívala) dívku havířku, jež stála mu co model, on maloval ji na šířku, on maloval ji podél… Utržil šrámů, no marno počítat, a že zlobil mámu, šlo těžko vyčítat. Ač oholen a umyt byl vždy trochu špinavý, a nemohlo tomu být jinak, protože tvořil především v dobách, kdy u nás v ponurém osvětlení gotického sálu kupčíci vyděšení hleděli do misálů. Kdy domovník byl knězem, kněz čistil ulice, kdy lékař chodil s dřezem a pral spodnice. Nevozil se však s námi po celý čas oněch dob v kočáře, ve kterém přežijeme, s obrazem mocnáře, kterého milujeme. Protože nemalou část svého žití v New Yorku i v Sydney nebo v Mníšku vždy věřil, že čas mříže rozhlodá, a tamtéž sledoval, jak jeho lásky stárnou obklopeny vnuky, kamínky týdnů v broži s jaspisy. Co mu zbývalo, než čekat na dopisy, nebylo-li doteků?
A nakonec? Být tak trochu mladší, zvládnul by to, ženská. Takhle sjel ale do Těžkoslovenska. A mohl zde vidět, jak demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou. Jak ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou. Jak ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.
Ale ačkoliv se novým mocným nezavděčil a ani se jim patolízalsky zavděčit nechtěl, nebo možná právě proto, si slávu zachoval i v době, kdy už jeho doba zdánlivě pominula. Dokonce i navzdory tomu, že krása šla jiným dětem a tudíž sudičky ho učinily skřetem na úkor hlavičky.
Už není mezi námi. A na vině nebylo to hraní s kostrami, mající jméno rakovina. Je tomu již dvě desetiletí, co není mezi námi, ač mezi námi jistým způsobem dosud je. A nemaje tak příležitost změnit se, je dnes stejen, jako kdysi. Nejin. Tiše sobě zahnívá na smetišti dějin. Už zbylo jen pár slov a tráva spálená a rozbahněná zřídla ve žluti…
Jste-li z plus mínus mé generace, zřejmě už víte, koho mám na mysli. Toho, po němž by nám mělo zbýt v hlavách přinejmenším jediné: že spojit ruce s hlavou povede k úspěchu.

Poznali jste ho?