Profese: vzduchoplavci

Řekne-li se o někom, že je do větru, případně hezky česky do luftu, nebývá to zpravidla vyjádřením právě pochvalným. Zejména co se povětrných ženštin týká, pánskou polovinu lidstva však rozhodně nevyjímaje. Zrovna tak není leckdy právě lichotivým, řekne-li se o někom, že má hlavu v oblacích či že je přelétavý, a zpravidla se těmto doporučuje, aby raději stáli nohama pevně na zemi.

Výjimka však potvrzuje pravidlo. Jsou mezi námi i jedinci, brázdící oblohu táhnoucí se nad našimi hlavami od obzoru po obzor, jedinci, jimž je dopřáno po Nerudovsku „rozbít mříž, jsa ducha lvy“. Jedinci, kteří nejenže míří vzhůru k nebesům, ale kteří si toto dokonce zvolili za své životní a profesní poslání a kteří za své nebeské anabáze dokonce pobírají plat.

Ano, řeč je o pilotech a jejich lepých souputnicích letuškách. Případně v rámci emancipace o pilotkách a stevardech. O lidech, kteří se s větší či menší pravidelností vzdalují od své rodné hroudy směrem vzhůru, s nadějí, že se na ni dříve či později opět vrátí, v ideálním případě v jednom kuse. Kteří nejednou vystoupají tak vysoko, že jim i ptáci mohou závidět, kteří znají obláčky, mráčky a mraky i z jejich doslova odvrácené strany, kteří se nejednou oddávají slunečním paprskům i ve chvíli, kdy je země pod nimi zahalena neproniknutelnou černí bouřkových mračen či mléčnou bělobou mlhy.

Pilot je člověk, který může za to, že se letadlo, tento pěkně důmyslný dopravní prostředek a v souvislosti s tím tudíž i notně drahá hračka, odlepí od země, přemístí se a zase se snese sem dolů mezi nás neokřídlené jedince, přízemně se pachtící po zemském povrchu.

Pilot tedy vlastně není ničím jiným než řidičem, jenom jaksi daleko kvalifikovanějším, zkušenějším, zdravotně a bezpečnostně prověřenějším, elegantnějším, puntičkářštějším a daleko lépe placeným, než je tomu u jeho přízemních kolegů automobilistů, traktoristů, železničářů, o motocyklistech pak ani nemluvě.

Co se týká kvalifikace, bývají piloti často řidiči honosícími se akademickými tituly, alespoň tedy co se jejich odrůdy profesionálů renomovaných leteckých společností týká. Jestliže řidičský průkaz získá i sotva gramotný jedinec, schopný naučit se dopravní předpisy a zvládnout zkušební jízdy, případně podplatit patřičné činitele na patřičných postech, dopravní pilot se toho musí naučit daleko více. A není divu – každé lepší letadlo je prošpikováno početnými páčkami, vypínači, přepínači a jinými čudlíky, kontrolkami, které by měly v ideálním případě svítit, stejně jako kontrolkami, které by v ideálním případě svítit neměly, jsou tu rovněž početné „budíky“ a hejblátka, z nichž každé něco umí. A jestliže řidiči pozemskému stačí vlastně i ovládání stylu jízdy brzda – plyn, v letadle je tomu docela jinak.

S čímž úzce souvisí právě i výše zmíněná „rozmazlenost“ letců. Podotýkám samozřejmě, že mám na mysli ty piloty z vyspělejších končin a zejména pak zaměstnané u slovutných leteckých společností, a nikoliv drobné podnikatele létající někde v Jižní Americe pro drogové kartely či nábožensky silně založené africké posádky „létajících rakví“, řídící se heslem „nemusím nic dělat, vše je v rukou božích“. Takový soudný pilot usedne do kokpitu, notně dlouho si prohlíží vše, co ho tu obklopuje, aby třeba následně zhýčkaně prohlásil, že nikam nepoletí, protože mu třeba nesvítí jedno ze světýlek na palubní desce. A nikdo s ním nehne a vlastně ani alibisticky hnout nechce, byť se zde nachází ještě ohromná spousta světýlek jiných a to jedno by se v jejich svitu mohlo docela klidně oželet. Případně to takový pilot zapíchne a uprostřed letu to posadí někam jinam jenom proto, že to na místě moc fouká, že je moc bouřkově zataženo nebo že někde stovky kilometrů daleko pšoukla nějaká ta menší sopka.

Že musí být pilot daleko zdravějším než třeba automobilista, to je nasnadě. Oběma je kupříkladu (pomineme-li technické vymoženosti soudobých vznášedel) potřeba dohlédnout alespoň tak daleko, aby mohli adekvátně zareagovat na situaci v provozu, což je však v reálu něčím zcela jiným u svátečního řidiče šinoucího se na rovném úseku silnice padesátkou a u letce závodícího se zvukem, a klepne-li motoristu za jízdy pepka, vystříhají ho z havarovaného vozu hasiči, zatímco pilota posbírají i s cestujícími rozesetého po ploše mnoha čtverečních metrů, pokud si na něm mezitím nesmlsne něco z místní fauny, milující flambované maso a živočišné uhlí.

Že je pak takový dopravní pilot vesměs elegantním a že by mu nejeden policista nejraději sebral papíry, věda, jakou rychlostí si to fičí po špatně dopravně značené obloze, nehledě napravo ani nalevo a slepě důvěřuje toliko bohu a středisku řízení letového provozu, nemá nebo alespoň nemívá nic společného s tím, že se na palubě stroje nacházejí rovněž více či méně pohledná děvčata zvaná letušky (stevardi mi jejich opomenutí snad prominou), jimž by snad letec chtěl imponovat. Letušky tu totiž nejsou od toho, aby oblažovaly svou přítomností letce, ždímající ze svého stroje řádově tisícikilometrovou rychlost, i když stoprocentně vyloučit to pochopitelně také nelze.

Letušky jsou tu jen a jen proto, aby navařily (sice jen z polotovarů, ale vzhledem ke kuchařským dovednostem soudobé omladiny něžného pohlaví oceňme i toto), roznesly žvanec a bumbanec pasažérům, posbíraly použité nádobí, ukázaly, co a jak přepravovaný lid má či nemá dělat, poradily, posloužily, zkontrolovaly, potloukly se v turbulencích a zkrátka to nějak s těmi cestujícími vydržely. Čímž by i je bylo tedy možno deklasovat, a to na v podstatě obyčejné lepší absolventky učebního oboru kuchař-číšník, respektive na pomocné síly, uklízečky a posluhovačky, na rozdíl od svých pozemských kolegyň však znevýhodněné tím, že nemohou nechat obtížného pasažéra vyhodit za dveře nebo dát uraženě okamžitou výpověď a jít domů.

Letušky jsou tedy vlastně dost chudinkami. Mimo zmíněných úkolů, jež jsou na ně kladeny, totiž musejí navíc vypadat alespoň relativně k světu (byť má zkušenost říká, že při jejich zaměstnávání ne vždy hraje nejvýznamnější roli šance na vedoucí příčky v soutěži miss) a musí být úměrně svému pracovnímu zařazení jazykově vybavenými. Rozhodně daleko lépe, než je tomu u vlakových průvodčích či řidičů linkových autobusů, domlouvajících se třeba s anglicky mluvícími a čínsky vypadajícími pasažéry stylem „Budějovice… jízdenku… jo, cvaj… padesát osm korun…“ s využitím všech prstů na rukou a přiměřené gestikulace.

Pilotům i letuškám je a není co závidět. Můžeme jim třeba závidět, že nejednou poznají celý svět. Přičemž jim ale není zároveň co závidět, věda, že z mnohých míst nepoznají více než hotelové pokoje. Lze jim závidět, že nejednou spí každou noc v jiné zemi, na jiném kontinentu. Ovšem kdo by jim záviděl, že pod nimi noc co noc jinak vrže jiná hotelová postel? Lze jim závidět, že mohou tak často ze služebních důvodů vypadnout z baráku; ovšem lze jim závidět, že nemohou být s rodinou, kdykoliv se jim zamane? Kdykoliv je potřeba? Závidět je jim možno i profesionální společenskou prestiž; pokud ovšem člověk nepohlédne na jejich každodenní realitu bez profesního pozlátka. A závidět jim lze i to, jak snadno se odpoutají od pozemských strastí; pokud pak naopak neplánovaně „nezamrznou“ na cizím letišti kdesi v dálavách.

A už vůbec jim nelze závidět ve chvíli, kdy za letu začne stávkovat technika nebo kdy se s nimi na palubě ocitne šílenec s bombou či jiná pochybná existence. Kdy by každý z našinců okamžitě utekl, což ale oni jaksi dost dobře nemohou.

Každá profese má své klady i nedostatky a u našich vzduchoplavců tomu samozřejmě není jinak. Vždyť vezměme jen takové vánoční svátky a novoroční oslavy. Zatímco my jsme usedli k prostřenému stolu, oni usedali ke svým palubním přístrojům, zatímco my jsme pozvedli své číše, oni zvedli jen své stroje k nebi. Zatímco my jsme byli se svými rodinami, oni usínali v hotelových pokojích stovky i tisíce kilometrů daleko od domova. A zatímco my jsme vesele prozpěvovali, oni si nejednou museli poradit s neukázněnými opilci na palubě.

Jedno jim ale určitě upřít nelze. A to jejich důvěryhodnost. Vždyť kolik je lidí, které vůbec neznáme a jimž přesto klidně vložíme do rukou svůj vlastní život?