Profese: bezdomovec

Člověk by si možná řekl, že být bezdomovcem z povolání není profesí nikterak náročnou. Vždyť bezdomovcem se může stát každý z nás, nejednou dokonce aniž by věděl jak.

Vždyť co je vlastně vyžadováno pro včlenění se do řad těchto jedinců?

Kvalifikační požadavky tu jsou naprosto minimální a na ulici se ocitne univerzitní profesor právě tak jako osoba s IQ tykve, absolvent četných univerzit a nositel nejednoho akademického titulu stejně jako osoba nemající jediné vysvědčení, a člověk s dlouholetou praxí na jednom působišti stejně jako ten, kdo má přehled o snad všech pracovištích v republice, ovšem na málokterém se zapracovával déle než jednu směnu.

Nebo vezměme taková doporučení od předchozích zaměstnavatelů! Bezdomovcem se může bez problémů stát pracant všemi svými předchozími nadřízenými vychvalovaný až do nebes, stejně jako ten, o němž jsou známy jen úředně neověřené tamtamy varující před ním.

A roli tu na rozdíl od mnoha jiných zaměstnání nehraje ani věk. Na ulici skončí mladík sotva dětský domov a zvláštní školu opustivší a leckdy ani to ne stejně jako vetchý kmet, jenž by měl pomalu pomýšlet na penzi.

Jediné, co v této profesi hraje významnou, nikoliv však stoprocentně rozhodující roli, je adresa trvalého pobytu. Uchazeč o profesi bezdomovce nemívá často žádnou, i když tomu tak nezbytně být nemusí a mezi bezdomovci se mohou pohybovat i osoby úředně bydlící, a to jak na území státu, v němž působí, tak ve více či méně blízkém zahraničí.

Zdálo by se tedy, že bezdomovcem může být každý z nás, a přiznejme si upřímně, že tomu tak skutečně být může. A stačí tak málo! Nepřiměřená konzumace alkoholických nápojů či jiných prostředků na chemicky vyvolané štěstí, smolná svatba či naopak rozvod, nezajímající se rodiče stejně jako až přehnaně se zajímající úchylný tatínek či hodný strýček, notně nevýhodné výhodné půjčky, záliba v lehkých děvčatech či důvěra v nedůvěryhodnou finanční transakci, slepá víra v kohokoliv a cokoliv nebo třeba i jakákoliv kalamita, tou přírodní počínaje a tou politickou konče, nebo třeba i pouhé dosažení dospělosti v dětském domově, a jsme jedněmi z osob bez střechy nad hlavou. Z těch, kterým tu a tam mnohý z nebezdomovců mírně závidí, ovšem zpravidla právě naopak.

Chce-li se člověk stát bezdomovcem, musí se v první řadě postarat o to, aby neměl kde trvale spočívat. Je tak nutno připravit se jakýmkoliv myslitelným či nemyslitelným způsobem o střechu nad hlavou, případně se na takovouto vůbec nezmoci. Několik způsobů, jak toho dosáhnout, bylo zmíněno v předchozím odstavci, ovšem nemusí tomu být nezbytně právě tak. Lidské tvořivosti a kreativitě se meze nekladou. 

Je-li tento první nezbytný krok učiněn, je již člověk k této profesi nakročen, ovšem dosud se za právoplatného člena komunity považovat nemůže. Vždyť i v této chvíli se vše ještě může zvrtnout, neboť lidské pudy jsou nevyzpytatelné a člověk se tak může stále ještě chytit pomyslného záchranného kruhu vrženého mu úředním šimlem. Pořád ještě existuje spása v podobě lejster, streetworkerů, charity a obcí, jež jsou schopny dotyčného z marastu vytáhnout.

Je tedy třeba učinit i další kroky, které pozici bezdomovcovu upevní. Těmi bývá kupříkladu ztráta či propadnutí dokladů totožnosti, těch glejtů na život, bez nichž člověk sice rovněž existuje, ovšem již neexistuje. Bez nich není člověku snadné rady ani pomoci a mocenský aparát státu již udělá dost pro to, aby dotyčný nesešel z cesty do bezprizornosti jej vedoucí.

Dalším krokem, jenž člověku profesi bezdomovce pojistí, bývá konzumace alkoholu a jiných obdobných preparátů, které jej z řad tzv. spořádané populace stoprocentně vyloučí. Zejména je-li tu ke konzumaci a sebeumrtvení využíváno lahůdek typu lihových čisticích prostředků a jiné chemie více či méně koncentrovaný líh obsahující. Přijde-li takový člověk (nejen) lihovým odérem provázený mezi většinovou společnost, bývá přijímán vesměs nevalně, táhne-li mu však z úst vůně čerstvě vycíděného okna, nedostane se mu přízně ani minimální.

Tato konzumace se pak již nejednou i sama postará o další atribut bezdomovce, neboli o nevábný vzhled. Stačí několik pádů na špinavý chodník či jinou volně přístupnou plochu, stačí pár hodin spánku pod širým nebem, a každý s jistotou odliší bezdomovce od dělníka po dlouhé šichtě.

A v tu chvíli již je člověk definitivně zaškatulkován. Je bezdomovcem jako vyšitým, se všemi z toho vyplývajícími výhodami a především nevýhodami.

Bezdomovec má právo přespávat kdekoliv, odkud ho nevyžene ochranka, policie, hlídací pes či nepohoda. Může spočinout na lavičce, na chodníku, na teplovodním potrubí i kanále, v opuštěných budovách i pod obligátním mostem, případně kdekoliv jinde. Může si spát v noci stejně jako ve dne, záleží jen na něm a případně na tom, co má právě v krvi.

Stravovat se může bezdomovec rovněž leckde. Třeba v jídelnách charitativních organizací, bufetech a restauračních zařízeních nižší kategorie, u stánků, popelnic a kontejnerů, na skládkách a všude jinde, kde je relativně nebo alespoň zdánlivě čerstvá potrava zdarma k nalezení či alespoň za mírný poplatek k dostání. Jen ty lepší restaurace tak nějak bezdomovcům nevoní, právě tak jako oni nevoní jim.

A po jídle si takový bezdomovec může rovněž daleko svobodněji ulevit. Na rozdíl od tzv. spořádaných občanů není limitován čtyřmi stěnami sociálních zařízení, úlevy nalézá klidně i na nejrušnějších místech, aniž by se kvůli tomu cítil jakkoliv nepatřičně.

Ovšem ani osoba bez stálé adresy nemůže zůstat bez prostředků. Byť nemusí a vlastně ani nemůže a nechce platit daně, poplatky, penále a pokuty, nějaký ten peníz se vždy hodí. Vždyť nejen pečení holubi nelítají sami do huby, ale ani ty elementární věci nejsou k dostání jen tak. Ne vždy má člověk šťastný den, aby u popelnic našel oděv a obuv přiměřené velikosti a použitelnosti, ne vždy jsou tam vyhozené zbytky dosud jedlé, ne vždy popelnice skýtá dostatek pokladů. A tak je třeba tu a tam alespoň trochu popracovat.

K nejběžnějším profesím bezdomovců patří žebrání, obchod s druhotnými surovinami a drobná kriminalita. Vděčíme jim tak nejednou za to, že nás ovane nejprve vůně kanálu ve chvíli, kdy jsme žádáni o nějaké ty drobné či cigaretu, následně nás ovane totéž ještě intenzivněji poté, co spadneme do otvoru v chodníku, jenž již jejich přičiněním není kryt kovovým kanálovým víkem, a pak přijdeme o prkenici ve chvíli, kdy nás budou záchranáři po vylovení přivádět zpět k životu. Nejedná se zpravidla o činnosti zrovna nejvýnosnější, ovšem na ukojení základních životních potřeb, zejména pak pitného režimu, to však zřejmě stačit bude.

Ovšem nejen prací živ jest člověk, bezdomovce nevyjímaje. A tak po více či méně vydařeném lupu následuje odpočinek sestávající z procházek prokládaných návštěvou veřejných míst a dopravních prostředků, než jsou z nich tito vykázáni. Jak tomu pak bývá v nejednom případě po celý zbytek života.

Zdánlivě by tak mohl člověk bezdomovcům leccos závidět. Mají hromadu volného času, dělají si, co se jim zachce a kdy se jim zachce. Přesto však toho k závidění zase až tolik není, důkazem čehož budiž ti spořádanější z nich, prodávající svůj Prostor ve snaze vymanit se, stejně jako už i prostý fakt, že navzdory krizi a s ní spojené vcelku vysoké nezaměstnanosti jsou mezi bezdomovci stále neobsazená místa, jež jsou pak zaplňována v nejednom případě zahraničními „gastarbeitery“.

Kdo by totiž chtěl být bezdomovcem, zejména v blížícím se zimním období, kdy nejeden z nich neví, dožije-li po třeskuté noci rána? Kdy se nedostává nejednou ani koutečku v relativně vytopeném charitativním zařízení, kdy jsou krátké návštěvy nádražních budov nejednou jedinou nadějí na zahřátí se?

A tak jsem rád, že nejsem jedním z nich. Že sedím doma u topení a den co den se musím ve stanovený čas vydávat v ústrety práci, v níž trávím nemalou část dne. Že musím platit to i ono, ať už se mi chce či nikoliv. A že vlastně pořád musím něco, co oni vesměs nemusí. Jsem rád tam, kde jsem, a neměnil bych. Ani náhodou.