Pravdy jsou různé

Různí lidé mají své rovněž nejednou i notně rozdílné pravdy. Tak už tomu bývá. A proto vlastně ani není divu, že se objevil někdo, stojící si za svou pravdou, nemálo odlišnou od pravdy mojí.

Tentokrát je oním člověkem lidovecký senátor Zdeněk Papoušek. A jeho pravda (http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Uprchli-uprchlici-Dejte-jim-jeste-sanci-Jsou-to-jenom-lide-nestastni-a-tapajici-Nikam-je-nezavirejte-a-nevracejte-je-do-Iraku-zastava-se-jich-Papousek-429769) se v tomto případě týká Iráčanů, které jsme si k nám sami dovezli, aby nám tito nakonec utekli za lepším do Německa.

Pan Papoušek je zkrátka jiného názoru než já. A zřejmě než většina našinců. Protože tento pojal úmysl ony „zběhy“ hájit.

Nabádá našince, abychom těmto, budou-li nám nakonec vráceni, ještě dali šanci. Abychom je nezavírali někam do detenčního zařízení a nevraceli je domů do Iráku, což už předběžně předpokládal spolu s mnohými našinci i ministr vnitra Chovanec.

Že prý se jedná o lidi nešťastné a tápající, kteří se ocitli v krizové situaci. A lidé jsoucí v takové situaci prý často mění svoje rozhodnutí, ba i svá hodnotová kritéria, pod psychickou zátěží jednají nepředvídatelně. A takovým by měla být dána ještě šance. Zejména když nevíme, jaké měli tito lidé plány, jestli odchod do Německa plánovali už předem nebo se tak rozhodli až u nás, jestli jenom jednali zbrkle nebo se jim u nás něco nelíbilo…

A svým způsobem zavrženíhodní jsme prý v tomto případě naopak my sami. Tím, že oněm imigrantům vyčítáme, že nejsou za to, co pro ně u nás bylo uděláno, vděční. Musíme prý respektovat lidskou svobodu a chápat, že očekávání a vynucování si vděku je to, co ničí vztahy dokonce i v rodinách.

A odepisovat je je nesprávné i proto, že je otázka, kam by se vůbec vraceli a jaké by jim tam hrozilo nebezpečí. Takový návrat zpět by prý byl příliš velkým trestem.

A konec konců je třeba s lidmi tohoto druhu soucítit i proto, že se tak přece nezachovali všichni. Dvě třetiny těch, koho sem Generace 21 dostala, „snad neuvažují o tom, že by odešly“.

A tak jsme sice naletěli, ale to se prostě stává, když se někdo snaží pomoci. A tak by bylo dobře, kdybychom s dovozem azylantů k nám pokračovali. Možná bychom to měli dělat opatrněji, víc s těmi lidmi mluvit, lépe vybírat… Ale Generaci 21 bychom měli za její práci ocenit a ne ji kritizovat. Přece to myslela dobře…

Neměli jsme tedy právo chtít po nich, aby byli vděčni za nabídnutou šanci… A možná po nich někdo trochu toho vděku chtěl, kdo ví… A tak prý byli zřejmě nešťastní, ze zoufalství z tohoto zatápali a pod psychickým náporem z naší strany požádali o vrácení pasů, zrušili svůj azyl, objednali si autobus a náhle zbrkle odjeli do Německa za lepším… Což je samo o sobě nesmysl, protože zbrklé jednání nebývá takto dokonale promyšlené a tolik se nevleče. A panu senátorovi zřejmě unikla i informace přímo od Generace 21, že tito lidé „byli neznámými osobami“ k onomu kroku přemlouváni a že se tedy sotva ocitli v náhlé krizové situaci, sotva jednali zbrkle.

A že bychom je neměli vracet, protože se neví, jaké jim doma hrozí nebezpečí? No nevím… Jak totiž známo, jiná podobná skupina od nás odjela sama a dobrovolně zpět do Iráku. Jsa přesvědčena, že jí bude doma líp než tady. Takže nakolik by byli ohroženi návratem tamtéž tito nevděčníci?

Zkrátka bychom prý měli mít pro takovéto lidi pochopení. Ať už z nás chtěli udělat hlupáky od samého počátku nebo až v posledních dnech pobytu tady. Měli bychom je dovážet i nadále a tleskat těm, kdo nám je sem vozí. Protože dvě třetiny z nich nám tu… možná… i zůstanou.

Dvě třetiny budeme živit a jedné třetině budeme za voly. Možná. Protože „ve stresu“ se mohou logicky ocitnout i ti další. Ti, kteří slovy pana senátora „snad neuvažují o tom, že by odešli“…