Pohádka na dobrou noc

Než jsem se ve středu večer odebral od počítače, poštěstilo se mi tam náhodou narazit na pohádku. A jak už asi tušíte, nebyla tato pohádkou pro malé děti, nýbrž pro mne. Protože to nebyla ani pohádka o dobrých králích, ani o zlých černokněžnících a dracích, ani o jiných hrdinech, jež známe od běžných autorů tohoto žánru.

Byla to pohádka o tom, kterak ke štěstí přijít. A vymysleli ji pro nás na http://studentmag.topzine.cz/jit-ci-nejit-na-pedak-prinasime-5-duvodu-proc-je-skvele-byt-ucitelem/.
Pohádka nesla titul: „Jít, či nejít na pedák? Přinášíme 5 důvodů, proč je skvělé být učitelem.“ A je třeba uznat, že se tato skutečně nesla přesně v tom duchu, v jakém se pohádka nést má. Byla plná dobra, optimismu, končila happy endem,… Prostě dokonalá pohádka.
Pohádka, v níž pohádkář vlídně pravil, totiž vlastně pohádkářka vlídně pravila, kterak žijí tvorové zvaní učitelé ve vysloveném pozemském ráji. Pročež jim lze jen tiše závidět.
Protože jen to staré tolikrát omílané téma prázdnin! Učitelé mají dovolené jako nikdo jiný. Letní prázdniny, podzimní prázdniny, vánoční prázdniny, jarní prázdniny a velikonoční prázdniny a k tomu tu a tam nějaké to ředitelské volno. Prostě závist budící zahálkou je tato profese.
Pak je tu pochopitelně i pracovní doba. Učitel je prý v práci kolem 21 hodin týdně a byť se mu to pak ještě protáhne o nějaké ty přípravy na hodiny, opravování sešitů, školní administrativu a tak, může si při těchto ostatních počinech hezky hovět doma. Má-li štěstí na rozumného ředitele…
A nejen lenošením živ jest učitel. Vždyť jakou jen má výhodu i to, že si tento řídí svou práci vlastně úplně sám! Dělá si ve svých hodinách, co si zamane, počíná si tak, jak je mu libo. Záleží jen na něm, což mu může závidět většina lidu jiných profesí.
A pak učitel odchází domů s pocitem dobře vykonané práce, pokud tedy umí učit a vidí, jak to jeho žáky baví a zajímá, vidí výsledky své práce.
Nu a opomenutou nemohla pochopitelně zůstat ani otázka společenské prestiže – protože se učitelé dlouhodobě drží na prvních pěti místech, co se prestiže povolání týká.
A tak by si to prý měl jít leckdo alespoň zkusit. Protože je to snad přímo práce snů; což už tu nezaznívá, ale z kontextu jednoznačně vyplývá.
Dočetl jsem si tuto internetovou pohádku a šel spát. Jenže sotva jsem zavřel oči, počalo se mi pod víčky odehrávat docela jiné divadlo.
Nejprve jsem nemohl zabrat, neboť jsem se marně pokoušel vzpomenout si, kdy že jsem měl vlastně naposledy volné vedlejší prázdniny. Tedy ty jiné než letní. Vzpomínal jsem… ale vzpomněl si leda na to, že tomu tak kdysi bylo. Kdysi tak dávno, že už se na to ani nepamatuji. Protože už po léta se o těchto někdy čerpá případné náhradní volno, někdy zákonem dané samostudium či nevyčerpaná dovolená a jinak… Jinak se přece chodí do práce. Do práce, jež se liší od běžných dní leda tím, že je bez dětí. Že se sedí na schůzích, přednáškách, papíruje se a jinak činí; neboť na nějaké volno není nárok, stejně jako o ředitelském volnu, jehož není ani zdaleka tolik, kolik by z oné „pohádky“ zdánlivě vyplývalo.
Pak jsem si počal představovat své dva pracovní dny – jeden, v němž sice učím tři hodiny, jenže pobyt na pracovišti je pevně stanoven a pobudu si tam tak výrazně déle, byť bych se tam případně i nudou ukousal, zatímco další den je pro změnu dlouhý a směle jím konkuruji lidem ve fabrice. Začátek v sedm třicet, konec… Vlastně až v podvečer, protože se za těch sedm hodin čistého času nahromadí opravování dost a dost.
Pak se mi do očí vedraly slzy při představě, že si prý v hodinách dělám to, co chci. Jistě, mohu, jenže… Budu-li příliš náročný, vzbudím nevoli ze strany leckterých po nenáročnosti bažících rodičů a jejich dítek, budu-li příliš nenáročný, čeká mne totéž od těch, kteří prahnou po pravém opaku. Budu-li někde mezi, zvolím-li zlatou střední cestu, přiletí pak pomyslná facka dost možná z obou právě zmíněných rodičovských táborů, bez možnosti odhadnout ze které strany. Plus se to, co si budu naprosto svobodně dělat, musí líbit vedení školy, musí se to líbit kolegům a kolegyním, kteří jednou má dítka převezmou, občas se to musí líbit školní inspekci a kdo ví, komu ještě. Jinak bude zle. Hůř než dělníkovi produkujícímu svévolně zmetky.
Převaloval jsem se a převaloval, avšak spánek byl stále v nedohlednu. Ač jsem oči ze všech sil mhouřil, do rána jsem je nezamhouřil. A vstával jsem tak s řinčícím budíkem do nového dne jako zmlácený. Ba přímo jako… jako… jako když se vracívám z práce s „pocitem dobře vykonané práce“. Prostě hrůza.
A pak jsem vyrazil znovu do práce. Byť jsem zvažoval, zda tam vlastně mám vůbec jít, maje pohádkářkou zmiňovaných jednadvacet hodin už odpracovaných v průběhu prvních tří dní pracovního týdne. A na rozdíl od představ autorky oné pohádky mne hřálo to jediné, co mne snad vyjma mé profesní prestiže (v Jižní Africe, kam jezdívám na dovolenou) může hřát a co tato paradoxně nezmiňuje. Že už zbývají jen o něco více než dvě desítky let a budu konečně ve vytouženém důchodu.
Pokud mne do té doby z „profese snů“ netrefí šlak.