Podmínka

Mladý muž právě uzřel před svýma očima dívčinu daleko krásnější než ty, jež až doposud obvykle potkával. Byla učiněnou bohyní krásy a on z ní jednoduše nemohl spustit zrak.

Padla mu do oka a zapůsobila na něj svou přímo magickou přitažlivostí. Taková krásná tvář a neméně krásné tělo! Ta musí být jeho! Ta a žádná jiná!

Srdce jsoucí náhle až v krku se mu prudce rozbušilo, zmocnil se jej nezvladatelný neklid, hormony jím lomcovaly, v hrdle měl jako na vyprahlé poušti… Vždyť to dost možná znáte, jak tomu v takových chvílích bývá.

S ruměncem ve tváři a nejistotou v duši k oné krasavici přistoupil. Jak rád by ji jenom zahrnul záplavou něžných všeříkajících slůvek, jež se mu však náhle do jednoho vykouřila z hlavy! Přistoupil k ní a zdánlivě nekonečně dlouho hledal v hloubi své mysli, jak by ji jenom oslovil. A nakonec, ač už ztrácel víru v to, že se mu to podaří, přece jenom něco vykoktal. Něco o její neskonalé kráse a tak.

A aniž by věděl jak, náhle se mu počala libozvučně znějící slůvka řinout z úst jakoby sama od sebe. Kolik jen lichotek jí náhle dokázal vyjevit!

A ona? Sice jej vcelku trpělivě vyslechla, nevzala před ním nohy na ramena ani se od něj neodvrátila, ovšem že by ji nějak zaujal, to se rozhodně říci nedalo. Nebylo ani náznakem patrné, že by si s ním byla ochotna něco začít, že by jej obdařila svou náklonností a přízní.

Navzdory jeho něžným slůvkům zůstávala být ledově chladnou, odtažitou. Jediným náznakem, že by snad mohl v něco doufat, byla její jediná věta.

Že by se jí sice líbil, ovšem to jedině v tom případě…

„To bys musel vážit o osmdesát kilo míň!“

Trochu ho to vyvedlo z míry. „Ale já… Já přece… Já přece vážím osmdesát kilo!“

A ona na to?

„No právě proto…“