Pocta panu prezidentovi

Tak se pan prezident dočkal naprosto zaslouženého ocenění. Ocenění, na něž jen tak někdo z nejmocnějších tohoto světa nedosáhne, protože získat toto je věru nelehké a vyžaduje to notnou dávku sebeobětování a úsilí o zlepšení stavu své země.

Pan prezident získal takzvanou Ibrahimovu cenu. Z finančního úhlu pohledu to vůbec nejvyšší ocenění udělované jednotlivci. Celých asi sto milionů korun vyplacených v následujících deseti letech a poté každoroční čtyřmilionovou rentu vyplácenou až do smrti. Cenu udělovanou jedním z nejbohatších mužů planety, britsko-súdánským telekomunikačním magnátem a filantropem Mohamedem Ibrahimem.
Tato cena je motivačním prostředkem k čestnému vládnutí a příkladnosti. A jak už tomu v reálném životě nemůže nebýt, byla pro právě zmíněné požadavky udělena teprve třem státníkům, plus jednomu toliko čestně.
A pan prezident ji nyní získal. Za to, že je skvělým příkladem demokraticky zvoleného vůdce, jenž svou zemi posunul kupředu. Za ekonomický vzestup země pod jeho nadvládou, za to, že jeho strana nechala usednout v parlamentu země nemálo příslušnic ženského pohlaví, čímž tyto dosti významně zrovnoprávnil, za to, že za jeho vládnutí výrazně stoupla i průměrná délka života a že se zasadil o lidská práva, vládu zákona či svobodu tisku. Zlepšil vzdělání, které je dnes zdarma, a zároveň vždy dbal na sociální soudržnost svého lidu. Prostě vydláždil cestu udržitelné a spravedlivé prosperitě a – což je rovněž nezbytnou podmínkou pro získání zmíněné ceny – bude jeho země těžit z jeho vlády i po jeho odchodu z politiky.
Není tudíž divu, že se mu mimo zmíněné ceny dostalo i zaslouženého potlesku.
A želme jenom jediného. A to že nešlo o prezidenta našeho. Že šlo o namibijského prezidenta Hifikepunyeho Pohambu, shledaného být nejlepším státníkem Afriky. Protože posuďte, kolik z těch nezbytných podmínek by splnil (kterýkoliv) prezident český! Ten by nevyhověl nejenom v tom, že není vládcem africkým, což je rovněž podmínkou…