Peníze jsou prostě peníze

Tak prý jsme na tom ve srovnání s vyspělou Evropou doposud špatně i co se plateb kartou týká. Zaostáváme i za Němci, i za Rakušany, a prý tyto jen tak nedoženeme. Protože máme v průměru na tisíc obyvatel málo platebních terminálů a platebních karet a nezvýší-li se počet zmíněných platebních terminálů o devadesát procent a karet o procent šedesát, nedosáhneme ani současného eurounijního průměru. A pokud se současný trend nezmění, nelze takový vzrůst očekávat dříve než za nějakých patnáct až dvacet let. Jak odhaduje regionální manažer společnosti Visa Europe pro Česko a Slovensko.

Mimo to též daleko méně kartami platíme u obchodníků a naopak více vybíráme z bankomatů. Protože v „Evropě“ se kartami hlavně platí, zatímco u nás jsou platby a výběry z bankomatů zhruba fifty fifty.

Ač je tomu „ve světě“ jinak, my stále ještě platíme raději hotovostí než kartou. Buď proto, že někde chybí platební terminály, nebo prostě proto, že jsme zvyklí. V čemž jsme prý podle některých evropských statistik o celou generaci pozadu.

Přičemž jsou prý u nás předpoklady pro to, aby se vše „obrátilo k lepšímu“. Hlavně v oblastech cestování, nákupů v obchodech a plateb v restauracích, jak tvrdí společnost Visa Europe. Ta prý u nás našla třiadevadesát tisíc vhodných adeptů, u nichž by bylo možno platby kartami ještě zavést.

A tak je prý třeba hlavně změnit chování zákazníků. Těch, kteří prý kartami platit chtějí, ale nejednou nemohou, nemají kde. A tak by se i u řemeslníků či v tržnicích měly zavádět i nové platební terminály, které lze spojit s mobilními telefony, aby se dalo kartami platit kdekoliv. A až to nastane, pominou prý nostalgie a síla zvyku, pocit potřeby mít u sebe za všech okolností aspoň nějaké peníze.

Sice jsme prý v  moderním způsobu placení, tedy kartou, předstihli Slováky i Poláky, ale stále platíme málo. A zatímco prý průměrný občan Evropské unie nakoupí za 1.320 korun, náš spotřebitel zaplatí kartou jen kolem 780 korun…

A domnívám se, že v tom je právě onen pomyslný zakopaný pes. Důvod, proč jsme nabádáni k tomu, abychom platili především kartami. Protože je sice pravda, že je to způsob daleko bezpečnější, že krádež karty je na rozdíl od krádeže hotovosti daleko méně bolestivou a že s kartou máme své peníze k dispozice kdykoliv a kdekoliv, jenže…

Ti, kdo karty prosazují, jen zřídkakdy a nedobrovolně dodají i negativa. Jež samozřejmě existují; a není jich právě málo.

Třeba to, že ono je hezké, moci utratit kdykoliv tolik, kolik zrovna utratit chci, nemuset se starat o to, mám-li zrovna u sebe dost peněz. Jenže ono to nejednou zároveň i svádí. Abychom utráceli kdykoliv a kdekoliv, bez zamyšlení se nad tím, zda nám náhodou peníze neutíkají rychleji, než by měly. Když mám svých pár bankovek, jež mají ubýt, musím alespoň zčásti uvažovat i nad tím, kolik jich ještě mám a vyplatí-li se mi takový výdaj. Zatímco pípnutí bez této okamžité kontroly může člověka se sklony k rozhazovačnosti dovést klidně i již po několika „píp“ do maléru, ze kterého jen tak či už nikdy nevybředne.

Nemuset nosit peníze je sice hezké, jenže zkuste se bez nich obejít v reálném životě! „Kamaráde, půjč mi dvacku na pivo, zítra vrátím.“ „Jasně, kamaráde. Tumáš. Ouvej, ty nemáš v kapse platební terminál…“ „Dám vám zpropitné…“ píp… a spropitné je i s úhradou v kapse majitele podniku a ne snaživé obsluhy. „U nás zrovna platební terminál nefunguje, takže pardon… zkrátka dnes zůstanete o hladu, i když jsou regály našeho obchodu plné k prasknutí a váš účet jakbysmet.“

A nemusí to být jen takovéto prkotiny. Co by mi asi tak „Visáci“ doporučili, až bych dojel v létě do Jižní Afriky a při přestupu z letadla do letadla ztratil kartu? Že mám dožít v nějaké tamní chudinské čtvrti, protože nebudu mít jak zaplatit a než mi případně neznámo jak dodají kartu novou, zabijí mě tamní totálně bezprizorní „přebyteční lidé“?

Co bych měl dělat, vypadne-li někde systém? Už jsem se opakovaně setkal s obchody, kde se omlouvali, že karty zrovna neberou, že se něco potento. A byť nejde přímo o karty platební, existuje i velice podobná analogie, již si lze přečíst v nejednom autobuse. Něco v duchu „nepřijme-li strojek na jízdenky vaši elektronickou peněženku, jste povinni uhradit jízdné v hotovosti“. Co pak? Odveze mě Visa? Haha!

A takových komplikací by se našlo…

A tak mě prostě „visací“ statistika tentokrát nechává zcela chladným. Pranic mi nevadí, že jsme údajnými zaostalci. Protože stále platíme hlavně penězi. A nejen že mi taková statistika nevadí, ale jsem jejími zjištěními vlastně i potěšen. Protože mně peníze nesmrdí, jak se říká. Nevidím na nich nic špatného. Slouží dobře, tak proč je odsuzovat k zániku?

Jistě, možná by se díky platbám toliko kartou snáze odhalovala korupce, ztížilo by to život dejme tomu i teroristům placeným z pochybných zdrojů,… Jenže na druhou stranu…

Prostě pro mne mají karty víc negativ než pozitiv. A budu rád i nadále zaostalcem. Třeba už jenom proto, že jsem ve svém nitru skálopevně přesvědčen o tom, že jakmile by byly karty platebním prostředkem univerzálním, přihnala by se armáda poplatků. Jež by udělaly dobře pouze těm, kdo v úvodu zmíněnou kritickou statistiku vymysleli.

Tedy „visákům“.

A nevydělávám si zase tolik, abych musel být „progresivní“ za každou, byť třeba i jen symbolickou cenu. Prostě v obchodě vždy radši zašustím či zacinkám, než abych někde pípal. Kartou, jež je dobrý sluha, ale zlý pán.